Český extremista vyhrál závod. Chtěl uniknout ukamenování

Toť otázka. Ale nejspíš bych asi neběhal. Asi bych si zamlada víc "zhuntoval" tělo a teď bych byl zdravotně odrovnaný. Takže ono to je sporné, jestli ve 28 letech je pozdě. Na nějaký vrcholový sport určitě ano a asi i pro toho, kdo by chtěl klást důraz na výkon v maratonu, ale pro ultra to určitě pozdě není. Takže pro mě to určitě špatné nebylo, že jsem začínal až takhle relativně pozdě. Už jsem měl za sebou určitý vývoj i v osobním životě a už i jinak přenastaveny priority.

Určitě to bylo dané tou dobou, kdy jsem začínal na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jednak nebyla tak uspěchaná doba jako dnes a byla velmi malá informovanost o běhání, žádný internet se záplavou informací. Pokud si dobře vzpomínám, v knihkupectví byla k dostání jedna útlá kniha obecně o běhání. Já začínal jako samorost bez nějaké výměny informací s ostatními běžci, tak asi proto ta opatrnost. A myslím si, že to pro mě nebylo na škodu. Postupně jsem si vypracovával vztah k běhání a i tělo si postupně navykalo. A vlastně jsem samorost do dneška, spíš se učím na sobě, systémem pokus-omyl. A že to asi není zas tak špatný systém svědčí i to, že běhám už skoro třicet let bez vážnějších zdravotních komplikací. No ale možná, spíše s největší pravděpodobností, kdybych začínal v dnešní době, určitě by byl můj vývoj k prvnímu maratónu výrazně kratší.

Spíš bych toto tvrzení opravil na to, že s narůstajícím věkem se rychleji ztrácí rychlost, než vytrvalost. Já jsem toho asi také důkazem. Na maratónu, který se dá spíš ještě považovat za rychlostní než vytrvalostní, mám osobák ve svých 34 letech. Pak už jsem u maratónu stagnoval nebo se spíše zhoršoval. Ale v ultra jsem se lepšil postupně dál. Vrchol přišel až v roce 2005, tedy v mých 46 letech, kdy mám osobáky na 24 hodin, 48 hodin i šestidenní.

No s tím uzavřením kruhu jsem to možná ještě zakřikl. Ale to je na tom to krásné, že i po padesátce se člověk může vyvíjet. Na mě přišla v roce 2010 po absolvování 1000 mil v Řecku jakási psychická únava, asi ztráta motivace. Ne že bych s běháním přestal, ale ubral v tréninku a nestavěl si před sebe nějaké velké cíle. Vystačil jsem si s absolvováním maratónů, občas nějaký ten ultramaratón, k vlastnímu uspokojení mně to stačilo. Až letos jsem neodolal výzvě zaběhnout si závod na 1000 mil napříč bývalým Československem a zas mě to nějak nakoplo. Možná jsem si psychicky odpočinul a zase jsem lačný po dalších výzvách a chtěl bych zase posunout svoji laťku výkonnosti o něco dál. Takže jsem se přihlásil na ojedinělý závod, který se bude konat v únoru a březnu v Brazílii ‒ na 1500 mil (2414 km).

Jak už jsem zmínil, jsem v podstatě samouk a nikdy jsem nedělal z tréninků či závodů nějakou vědu. Takže cesta za úspěchem vedla v mém podání jenom v množství naběhaných kilometrů v tréninku. Mám tu výhodu, že můžu běhat do práce a z práce, což obnáší v nejkratší variantě osm kilometrů tam a osm kilometrů zpět, ale často si cestu natahuju. A pak samozřejmě ve volné výběhy v čase volna. V době vrcholné formy to bylo každý den 30-40 kilometrů denně a měsíčně jsem se dostával třeba i k 800 kilometrům. Samozřejmě jsem teď už zvolnil, moje kilometráž je mezi 400-500 kilometry podle toho, v jakém období přípravy se nacházím.

Když má člověk naběháno, tak si myslím, že mu to je jedno. Jde hlavně o hlavu, když to v ní má správně srovnané, tak mu to ani nepřijde. Když je řeč o hale, v mém případě se jednalo hlavně o pavilon "Z" na brněnském výstavišti. Tam se svého času v březnu běhávala 48 hodinovka na 250 metrovém betonovém okruhu. V tomto případě to má i své výhody: stálé podmínky ‒ víš co můžeš čekat, nejsi vydán napospas vrtochům počasí. Servis máš stále k dispozici v každém kole, takže po této stránce ideální podmínky.

Na sobě pociťuju známou pravdu, že s přibývajícím věkem potřebuju víc času na regeneraci. Za mlada jsem běhával třeba MUM, což v té době znamenalo v deseti dnech deset maratónů a v pohodě. Teď by to asi bylo horší. Ale dnes už spíš běhám na pohodu a vycházím z termínovky, podle toho jak se sejdou maratóny, na které se spíš v poslední době zaměřuju. Takže někdy každý týden maraton, někdy i během víkendu dva. Samozřejmě kdybych hleděl na výkonnost a směřoval k dobrému výkonu na konkrétním závodě, příprava by byla jiná.

To je zajímavé, podle výčtu účasti na ultramaratónech v zahraničí by to svádělo k dojmu, že vyhledávám závody, kde bude vedro a že mi horko svědčí, ale opak je pravdou. Ale prostě se to tak sešlo, že když jedu na nějaký vysněný závod do zahraničí, koná se v zemi, kde teplo provází průběh závodu. Přílišné teplo ale nemám rád a sráží mé výkony. Snad největší vedro, co jsem zažil, bylo při závodě na 3100 mil v New Yorku, který se koná od června do srpna. Samotnou teplotu, která tam šplhá mnohdy ke čtyřícítce, doprovází ještě vysoká vlhkost vzduchu. A s tím se běžec musí prát nezřídka 50 dní. Pamatuju, že tam byl závod kvůli vysoké teplotě i přerušen.

Opak je ale pravdou. Proti teplu není obrana, snad jen třeba ledování hlavy, pakliže to umožňují podmínky závodu. Na zimu se člověk může připravit a obléci libovolný počet vrstev na sebe. Nic extrémního v severských zemích jsem neběžel, pominu-li 24hodinovku v únoru ve finském Espoo, kdy teplota venku klesala k -20 stupňům. Ale naštěstí se tam běhalo v hale v příjemné teplotě.

Taky se s tím občas peru, pakliže chci mít klidné, funkční manželství. Naštěstí mám manželku rozumnou, která chápe mé potřeby. Sice není tak sportovně založená, ale občas mě doprovází na závody a nasává tu nádhernou atmosféru. Asi to je ideální, když oba mají podobné zájmy a mají pro toho druhého pochopení, tráví nějaký ten volný čas pospolu.

Na ultrazávodech se nic moc drsného neděje. Výjimkou byl snad jen egyptský Pharaonic race na 100 km od Sakkarovy pyramidy do Gizy přes chudinské vesničky egyptského venkova. Párkrát jsem se stal terčem žebrajících dětí. Když nic nevyžebraly od běžícího bělocha, daly mu to náležitě najevo. Následovala sprška letícího kamení, která naštěstí většinou minula svůj cíl. V Japonsku nás také potrápili. Když jsem běžel Sakura Michi Run na 250 km, měli sice na občerstvovačkách třeba rýži nebo nudle, ale k nabírání tam nebyly lžíce, ale hůlky. Což teda v tomhle směru jsem byl k domácím běžcům ve značné nevýhodě! (smích)