Češka nejraději nic neví. Že zlomí národní rekord, ale věděla dlouho dopředu

Když Kateřina nedávno nasedala do auta, aby si odřídila skoro osmihodinovou štreku do rakouského Irdningu, kde se konal národní pohár v ultra, nevěděla vůbec nic. Vlastě jedno přeci jen: Že vyhraje, že zlomí český ženský národní rekord v běhu na 12 hodin. Věděla do milimetru přesně, kolik musí zaběhnout. Ten rekord, který se rozhodla překonat, byl totiž její vlastní. Loni za jediný půlden zaběhla 127,6 km. Letos věděla, že to bude přes 130 kilometrů. Prostě věděla. I pro ni velmi symbolické startovní číslo 611 jí našeptávalo, že to zkrátka tak bude.

„Miluju, když nevím, kdy budu běhat, kde budu přesně běhat, ani jak. To že nevím, mě hrozně osvobozuje. Nestresuju se. Že nevím, je prostě bomba. Přicházím na závod a nevím, jak je dlouhý okruh, neřeším předem, kde bude stát můj support, nic. Jen vím, že cíl je překonat rekord, s tím do toho jdu. Bude to můj dárek k narozeninám," řekla si sugestivně staronová česká mistryně. V kufru auta má ještě teď od rakouského zážitku spacák, protože mezi ty věci, o nichž nic nevěděla, bylo i to, kde a jak bude spát.

Ten kilometrový okruh v Irdningu, kde se příští rok poběží mistrovství světa na 24 hodin, jsem viděl na mapě. Je samá zatáčka a upřímně vůbec nevím, jestli bych na něčem takovém chtěl strávit celý půlden, nebo i den. Vlastně to vím úplně přesně – nechtěl! „Jedno kolečko jsem dobrovolně šla," přiznává se běžkyně. „Po 130 kilometrech jsem si trochu povolila a dopřála jsem si jedno vychutnávací kilometrové kolo." Kamarádku, která tvořila podpůrnou jednotku, vzala na to kolečko s sebou. „Lidi hodně plácali, viděli, že ještě můžu, ale i to, že teď zrovna nechci, že si to vychutnávám," opět se zažehnou jiskry v očích běžkyně.

archiv K. Kašparové

Kateřina dbá na správnou výživu. Žije si ve svém „jiném" světě, kde si pro čerstvé selské mléko chodíte do kravína a pro vajíčka k sousedovi, kde si šťastné slepice pokvokávají zvesela po travnaté zahradě. Na výživové doplňky moc není. Co byste taky chtěli k dokonalé stravě doplňovat, že? Stravovací režim paní Kateřiny je mi poměrně sympatický. Třeba už jenom kvůli tomu, že si večer před startem dá ještě decinku červeného vína na dobré krvinky a v cíli to oslaví ještě o trošinku víc. Mezi tím si dává hlavně banány, melouny, pomeranče. A omylem i citróny, které nějaký vtipálek na občerstvovací stanici dodal taky. „To byly jediné chvíle, kdy jsem se při závodech neusmívala, ale kysele se šklebila," směje se běžkyně.

archiv K. Kašparové

„Mizuno Wave Knitt R1, jednoznačně fialové. Naběháno měly předtím jen 12 kilometrů. Po této zkušenosti tvrdím, že mi ty boty úžasně sedly, protože se mi za celou dobu nesedřel ani lak z nehtů, prostě dokonalý. Nezanechaly po sobě ani jeden puchýř, hned druhý den jsem v klidu mohla chodit na jehlách."

Tady si dovolím malou módní odbočku: Kateřina je ráda „za dámičku", jak tomu sama říká. Má všechno krásně vyladěné, sladěné, vytuněné, všechno hezky v jedné barvě. A zásadně nevybíhá bez make-upu, nalakovaných nehtů, náušnic či vytříbené čelenky do vlasů. Kdyby to bylo možné, běhala by v lodičkách na vysokých podpatcích. Samozřejmě ale jen v té správné barvě!

Štýrský Irdning byl pro Kateřinu zatím nejkrásnějším závodem s úžasnou atmosférou a lidmi. „Nejdřív se nic nedělo, ale od asi třetí hodiny na mě všichni křičeli „Spitze!" a „Bravo!" Diváci na místě kempovali, fandili... A když mi chodili chlapíci a ženské gratulovat s pivem v ruce, hned jsem jim alespoň půlku vypila. Já měla takovou žízeň!" popisuje s nelíčeným nadšením běžkyně atmosféru, kterou podle svých slov nikde jinde, ani na mistrovstvích ještě nezažila. „Než jsem vyjela, bolely mě lýtkové svaly v klidu i při běhu. Ale po závodě se cítím jako ještě nikdy předtím. Všechna trápení se přeběhala!" Letošní Irdning byl podle jejích slov asi prvním dlouhým závodem, kdy v cíli nebrečela bolestí, ale dojetím.

archiv K. Kašparové

Pro letošek má Kateřina Kašparová tři velké sny, tři velké plány. Dva už se jí podařilo splnit. Má doktorát z ekonomie i vylepšený národní rekord v běhu na 12 kilometrů. Teď už zbývá jen dodělat fasádu na jejím domě. A možná ještě jeden malý, čtvrtý – podívat se do Řecka.