Česká královna krásy obula běžecké boty a překonává lenost

Běhám moc ráda, ale jsem věčný začátečník a hlavně nemám motivaci. Pokud přijde třeba nějaký závod, případně někdo nade mnou drží bič a říká, že musím běhat, že mám nějaké limity, které mám splnit, tak se konečně hýbu a překonám lenost. A to přišlo teď.

Původně byla možnost být jen ambasadorkou, ale rozhodla jsem se, že bych se také ráda zapojila, začala jsem trénovat.

Tři týdny.

Dvanáct let jsem dělala sportovní gymnastiku, sportuji odmalička, ale byla jsem zvyklá podat výkon v krátkém čase. Pokud jsem dělala atletiku, tak jsem běhala sprinty. Dlouhé běhy jsem prostě nedávala, nebyla jsem schopna uběhnout kilometr v kuse, aniž by mě nepíchalo v boku a nekolabovala bych.

Asi před pěti lety jsem se zúčastnila jednoho běhu v Praze. Atmosféra mě úplně pohltila, byl to běh na pět kilometrů, ale myslela jsem, že v cíli omdlím. Doběhla jsem, ale bylo to úplně šílený. Zjistila jsem, že moje fyzička není úplně nejlepší. Od té doby, co mám synka a tlačila jsem třeba kočárek do kopce a nemohla jsem ho ani vyjet, tak jsem si řekla, že s tím musím něco udělat.

Několikrát jsem začala, ale já mám problém, že jsem měla v sedmnácti letech úraz, byla jsem na operaci kolen. Doktor mi řekl, že tyhle nohy už běhat nebudou. Snažila jsem se to zlomit od té špatné diagnózy, která byla před třinácti lety, sportovala jsem. Já jsem takový blázen, že když něco začnu dělat, tak se do toho pustím a běhám každý den.

Neměla jsem nad sebou vedení, nic jsem neměla načteného. Dopadlo to tak, že po týdnu se ozvalo koleno. To mě vždy odradilo, říkala jsem si, že běh asi pro mě opravdu není. Ale jeden kamarád mi řekl, že se na to musí jít trochu jinak, že se musí dodržovat určitá pravidla. Teď trénuji pod vedením Miloše Škorpila. Zatím žádné bolesti nemám, opravdu začínám pomalu. Vyklusávám, tělo nestrádá, takže super. Dříve jsem nedala kilometr, teď už jsem schopna dát šest. Samozřejmě neběžím nijak rychle, ale zvládnu to, mám z toho dobrý pocit.

V květnu se účastnit štafetového závodu na deset kilometrů. Prý bych mohla zvládnout i půlmaratón, ale tak vysoké cíle zatím ještě nemám. Na deset se těším, že to zvládnu, aniž bych zkolabovala a měla z běhu dobrý pocit.

Nejde o kilometry, ale je to o čase. Jeden den běhám třicet minut, další čtyřicet minut. Myslím si, že se dávky budou zvyšovat. Kromě jednoho dne, který je odpočinkový, tak mám připravený plán. Ale nejde jen o běhání, jde i o posílení celého těla.

U mě je toto zásadní. Mám synka, manžel moc často doma není, takže můžu jít, jen když je synek ve školce nebo když je manžel doma, což se ne vždy slučuje. Tchyně v Plzni občas hlídá, ale to je přes celé město. Není to úplně jednoduché, ale když člověk chce, tak si to zařídí. Zatím jsem si to vždy zařídila, i když jsem třeba běhala až večer v půl deváté, tak jsem to dala. Měla jsem dobrý pocit, ale nemohla jsem usnout (smích).

Tohle je individuální, je zde důvodů několik. Mám hodně kamarádek, které třeba běhají, aby si dokázaly, že to zvládnou, že mají špatnou kondičku, i když mají dobrou postavu, tak nestačí příteli na kole. Chtějí se například někomu vyrovnat, natrénovat, aby na ně potom chlapi koukali trochu jinak. Že oni mají doma sportovní ženský. Někdo chce mít lepší postavu, další mají zase náročné povolání. Máme tu lékařku, která pracuje v onkologii. Běhání může být způsob relaxování.

Běhám a nemyslím na věci kolem, mám chvilku pro sebe. To je pro mě strašně důležité. Pustím si hezkou muziku, občas vnímám krásy okolí a půl hodina uběhne opravdu rychle. Já jsem přemýšlivá, když běhám. Když se starám o synka, tak nemám na něco čas, nenapadnou mě některé věci, ale při běhání ano.

Potřebujete akorát dobré boty, jinak můžete běhat v čemkoli - elasťáky a tričko. Pokud jste zdravotně v pořádku, tak se nemůžete vymlouvat. Běhat se dá kdekoli. Pokud nemám čas odjet třeba běhat po lese, k rybníku, tak běhám na sídlišti, kolem baráku. Běhat se dá kdykoli a kdekoli.