Článek
Po úspěšném prvním ročníku 66,6 kilometru dlouhého Čertovského ultratrailu konaného toto léto se nadšení organizátoři rozhodli i pro zimní variantu s poloviční porcí kilometrů. Kdo se necítil ani na takovou nálož surové přírody, mohl si zvolit trasu o délce lehce pod 17 000 metrů. Nutno ihned na úvod podotknout, že okolí Hamru na Jezeře má díky pestrosti a rozmanitosti okolní přírody fantastické předpoklady právě pro takový typ závodu. Ostatně toho si terénu znalí organizátoři byli dobře vědomi.
Na akci jsem dorazil s dostatečným předstihem, v poklidu si v zázemí závodu vyzvedl startovací balíček, splnil rutinní předstartovní úkoly a už se pomalu těšil na start, až všichni běžci, pekelníci, čerti, běžkyně, čertice a přisluhovači samotného pekla vyběhnou. Než jsem se nadál, bylo po úvodní řeči organizátora, který dodal pár posledních rad téměř 150člennému davu. Bylo odstartováno.
Cinkání řetězů a dusot kopyt odnášel svěží vítr po hladině jezera a nám se začaly ukládat do chytrých hodinek první naměřené kilometry. Člověk se ani nenadál, vlastně ani čert se nenadál, a po dvou rázných výbězích nás čekala první svěží občerstvovačka. Jen co se cukry začaly vstřebávat do těla, tak chytrý pásek na ruce opět zapípal – tentokráte už třetinu trati.
1. ročník závodu Čertovskej Winter Trail je za námi. Užili si ho závodníci i pořadatelé. Všem děkujeme za skvělou atmosféru. Tady je video od Martin Pagáč. Díky!
Zveřejnil(a) Čertovskej ultratrail dne 26. listopad 2017
Kvalitní příprava trasy, náročnost terénu a fakt, že organizátoři věnovali mapování cesty dlouhé hodiny, nám závodníkům působil jak škleb se zaťatými zuby ve tváři, tak i široký úsměv. Cesta nás hýčkala širokými polňačkami, záhy nás však zavedla z pohodlné písčité cesty do prudkého kopce Jeleního vrchu v opadaném listnatém lese. Sbíhali jsme po stezičkách, stezkách, kolem vřesovišť, po srnčích cestičkách. Cesty vedly vysokou trávou v údolích, hustým lesním porostem, kde se člověk musel nejednou krčit a dávat pozor na oči. Jindy jsme přelézali padlé stromy, bořili se v blátě a po bahnitých úsecích doběhli až k úpatí pískovcových masivů. Kamenité cesty na vrcholky těchto monumentů dávných časů nám slibovaly krásné výhledy z Holičského, Lázeňského nebo Chrástenského vrchu. Pokud se člověk do kopce zakousl, překonal pekelné pálení lýtek a vyběhl na nejvyšší bod, vyplavené endorfiny pouze umocnily sílu té chvíle, kdy vyčerpaný běžec v dáli uzřel blyštivou hladinu Hamerského jezera a jeho okolí.
Poslední stoupání nás čekalo na Děvín (naštěstí ne ten bratislavský), který se taktéž vybíhal v létě při ultra trailu. Myslel jsem, že ten prokletý kopec už nebudu muset nikdy vybíhat, ale vzrušení z blížícího se cíle mi vehnalo do nohou tolik sil, že jsem jej pár kroky vysupěl, označil si čip na poslední ze šesti kontrol a s obratností kamzíka kličkoval mezi kameny úprkem do cíle.
Ten jsem zdárně proběhl s velmi spokojeným pocitem. Byl jsem rád, že jsem si splnil předsevzetí dané už před závodem: Užít si nevšední krásu krajiny, jedinečný charakter závodu, čertovskou atmosféru a příjemně si zaběhat. Proto pro mne výsledný čas nebyl až tak důležitý, i když určitě předčil mé očekávání.
Nejrychlejším běžcem se rozdílem třídy stal muž s velmi zvučným jménem – Vít Pavlišta. Mistr republiky v půlmaratonu celou pekelnou trasu zvládnul v ďábelském čase 2:34:22 a druhému v cíli nadělil 36 minut.
