Čech vypálil rybník nevěřícím, ale zažil nejtěžší týden v životě

Než se mi rozjedou akce pro děti, které pořádám, tak mám nejvíce natrénováno na konci dubna. Proto jsem si řekl, že chci něco překonat, abych měl přes sezónu klid, že jsem něco dokázal. Taky jsem chtěl dát dětem inspiraci, aby věděly, že nebojují na světě samy. Snažím se dětem pomáhat a ukázat jim sport. Jde o propojení veřejnosti a dětí z dětských domovů.

V dětství jsem se věnoval běhání, protože to byl nejlevnější sport. Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme si nemohli dovolit nějaké sportovní vybavení. K běhu jsem přišel vlastně náhodou, když jsem závodil s tramvajemi. Když mi ujela, tak jsem ji chtěl dohnat. To mě naštvalo a na následující zastávce mě sledoval pán, který mě pochválil. Jak doma moc rodina nefungovala, tak jsem si myslel, že budu závodit s tramvajemi a lidi mě budou potom chválit. Díky sportu jsem si začal něco kompenzovat, postupně jsem přišel na to, že to je pro mě šance uskutečnit si své sny.

To bylo ve čtvrtek. Původní plán byl trochu jiný. Celý Ironman se měl střídat s polovičním, abych při tom kratším regeneroval, což může být asi pro mnoho lidí něco nepředstavitelného. Ve středu bylo špatné počasí, takže to vyšlo jinak. Ve čtvrtek jsem byl hodně unavený, měl jsem problém vstát a třináct kilometrů před cílem jsem chytnul neskutečnou zimnici, kdy jsem deset minut nebyl schopen dělat nic, jen jsem stál a klepal se. Jenže díky lidem kolem sebe, jsem se rozhýbal. K tomu přišly bolesti kolen, achilovek. Bylo cítit, že tělo se s tím už pere. Když jsem dokončil, byl jsem opravdu šťastný.

Bylo dobré, že hlava byla poslední dva dny v klidu. Tyto dny byly za odměnu, ale při maratónu jsem měl už velké bolesti v kolenech, tělo strašně odporovalo. Na 37. kilometru, kdy jsem s Jiřím Januškou, který vše se mnou absolvoval, byl mi velkou oporou, také takový blázen, jsme zjistili, že musíme na posledních pět kilometrů zrychlit, abychom to stihli pod čtyři hodiny. I kdybych to měl dojít, tak jsem chtěl dokončit. Nakonec to bylo krásné zakončení týdne, člověk se nemusí stydět ani za ty časy.

S jídlem jsem měl starosti, protože už po prvním dnu byl žaludek otočený, i když jsem měl přírodní věci na uklidnění, přesto se mi chtělo zvracet. Nemohl jsem tolik jíst, jak jsem si naplánoval. Každým dnem to bylo horší. Měli jsme v autě u sebe housky, čokolády, snacky, gely, magnézium na křeče. Časem jsem měl problém do sebe něco dostat. Když jsem přijel vždycky domů, tak jsem se jen posadil v kuchyni, koukal a bylo mi zle. Dostal jsem do sebe regenerační drink, pak jsem se snažil spát, což byl taky problém, protože tělo bylo přetažené. Za hodinu jsem se budil celý mokrý. První den jsem spal pět hodin, ve čtvrtek třeba jen tři, to jsem měl u sebe kýbl a čekal, kdy budu zvracet.

Já si myslím, že nikdo nemůže říci, kde jsou lidské hranice, že tohle už je špatný. Každý si musí hranice najít sám. Tělo se zregeneruje, jedu dál, každý si musí zvolit. Je to o tom, že člověk chce v životě žít, nebo přežívat. A já chci žít naplno a tělo zvládne straně moc. Svoji roli tu hraje sebevědomí, strach, že zklamete. Lidi mi fandili, drželi palce, sledovali mě, to mi dávalo sílu. Odpovědnost mě nakopávala, vše se hezky spojilo.

Určitě, nadšený. Určitě to je bláznovství. Když jsem uveřejnil výzvu, tak mi plno lidí řeklo, že tohle se nedá zvládnout. Uvědomoval jsem si to, ale chtěl jsem si tím projít. Člověk se musí zbavit strachu, vyjít a přijmout, že se to třeba také nepovede. Minulý týden byl můj nejtěžší v životě. Člověk může překonat sám sebe, a tohle chci ukázat i dětem, že i když není vše krásné, každý může mít své sny.