Čech doběhl krutý závod i se zlomeným palcem! Snil jsem o pivu v cíli, přiznal

Prvním důvodem je historický nádech závodu. Six Foot Track je totiž název staré koňské stezky, která byla v těžce prostupném terénu zbudovaná na konci 19. století, aby zkrátila cestu z horského městečka Katoomba přes Blue Mountains do již tehdy populárních Jenolanských jeskyní. Proč zrovna Six Foot Track? Protože stezka byla široká šest stop, tedy necelé dva metry, aby se na ní vyhnuli dva naložení koně.

Druhým důvodem je různorodost trati. Závod začíná technickým sešupem, kde na čtyřech kilometrech spadnete o 400 výškových metrů a do brodu na 15. kilometru o dalších 400 metrů. Pokud neudržíte nohy na uzdě a na úvodním downhillu si odpálíte stehna, tak si zbytek závod opravdu vychutnáte. Vzápětí se totiž trasa láme a na následujících deseti kilometrech to na široké prašné cestě i s přídavkem zase vystoupáte zpět.

Od 25. kilometru se trať až do 42. kilometru vlní. Tady obvykle přichází krizičky a křeče. A pak je tu bonusový sjezd na závěr, kdy na dvou technických kilometrech slítnete o 400 výškových metrů do údolí Jenolanských jeskyní. Umět během závodu měnit tempo i styl běhu je naprostou alfou a omegou.

Třetím důvodem je charitativní duch závodu. Od svého druhého ročníku závod funguje jako sbírka na podporu činnosti místních dobrovolných hasičských sborů (celou oblast pravidelně sužují rozsáhlé lesní požáry). Hasiči na oplátku vzali závod pod svůj patronát. A to pěkně z gruntu. Na trati každý rok obstarají těžko uvěřitelných 17 občerstvovacích stanic. A fandí, co jim plíce stačí.

To vše logicky přitahuje obrovské množství běžců ze všech možných běžeckých disciplín. Na Six Foot Tracku si to každoročně rozdávají silničáři, pro které je to moc do kopce, s trailovými specialisty, pro které je to moc rychlé, a nejlepšími ultra běžci, kteří se na 45. kilometru teprve zahřívají. A s nimi necelá tisícovka dalších běžců, kteří splnili kvalifikační limit 4:20 na silničním maratónu (či organizátory určený ekvivalent) a zároveň se stihli včas přihlásit. Jen pro představu, letos byl závod vyprodán deset minut po otevření registrace.

Sečteno, podtrženo, díky historickému nádechu, pestré trase, charitativnímu duchu, bezkonkurenční atmosféře a tradičně nabitému startovnímu poli je Six Foot Track Marathon bez velké nadsázky takovou Mekkou australských běžců. Tedy závodem, který chce každý alespoň jednou dokončit. Existuje i individuum, které doběhlo všech 31 ročníků.

Na závod jsem se připravoval s mojí běžeckou partičkou od prosince zhruba do půlky února, kdy jsem si v Tasmánii při výběhu totálně ukopl palec. Když jsem se po čtyřtýdenní běžecké pauze postavil s ještě pobolívajícím palcem rovnou na start, bylo celkem jasné, že se musím hodně krotit. Původní cíl pod čtyři hodiny jsem posunul na pod pět hodin a poslušně se zařadil kamsi do poloviny startovního pole své druhé startovní vlny ze šesti.

Díky tomu jsem sice prvních pár kilometrů strávil ve frontě na schodech, ale aspoň jsem moc neprovokoval palec, jehož nespokojenost už začal úspěšně tlumit adrenalin v krvi. K brodu na 15. kilometru jsem se tak propracoval v čase 1:28, přičemž pozdější vítěz to zmáknul za stěží uvěřitelných 59 minut.

Před závodem jsem si lámal hlavu s tím, jaké boty na zvolit. Technické části volají po pořádných trailovkách, zatímco prostředních 25 km spíš po silničkách. Nakonec jsem z pohodlnosti zvolil nimbusky od asicsu. A volba to byla dobrá, snad až jen na zmíněný brod, kde jsem nabral menší pískoviště, což mi mírně znepříjemnilo začátek prvního kopce. Kamínky se ale brzo srovnaly na špičce a bylo dobře.

Po vyběhnutí prvních 400 výškových metrů na 4 kilometrech po nekompromisně se kroutící prašné cestě přišel další seběh, kde jsem začal výrazně cítit palec, kterému tvrdé dopady moc dobře nedělaly. Poprvé jsem začal myslet na pivo v cíli. Osvědčená technika nezklamala, na palec jsem zapomněl, a v sedle na 22. km jsem doběhl tréninkového parťáka Andyho, který nevypadal moc dobře.

Andy svá dosavadní tři představení na Six Foot Tracku přetavil ve skvělá tři místa v TOP10. Tentokrát si ale víkend před závodem při orientačním běhu odpálil lýtka a bohužel nestihl zregenerovat. Dalších osm kilometrů do nekonečného kopce jsme tak za indiánského běhu prokecali. Což bylo fajn, protože obávaný kopec mi utekl jako voda.

Na vrcholové občerstvovačce jsem si vzal colu od hasiče v sombréru, gely od hasičky v sexy policejním oblečku, rozloučil se s Andym (který se nakonec nevyhnul potupnému DNF) a vydal se vstříc zvlněné náhorní pasáži. Palec se jakžtakž držel, ale pro změnu mi začala kamenět stehna. Takže zase to snění o pivu.

Nějak jsem se dokodrcal na 39. km, kde jsem najednou dostal onen zrádný pocit, že mám sil na rozdávání, a začal do toho řezat. To mi vydrželo asi půl kilometru, kdy jsem poprvé v životě dostal křeče do stehenních svalů a ve snaze si je protáhnout jsem je dostal i do hamstringů. Takže jsem se vrátil na zem a začal se plazit na poslední občerstvovačku na 40. kilometru.

Kombinace coly a hroznového cukru mě spravila a závěrečný sešup jsem si docela užil. Vědomí blížícího se konce uvolnilo rezervní síly a sílící ryk fanoušků v údolí mě vypumpoval k docela obstojnému finiši a cílovou čárou jsem nakonec proběhl v čase 4:53. Vzhledem k okolnostem velká spokojenost a zároveň motivace se příští rok vrátit a pořádně to rozbalit. V cíli mě čekala přítelkyně Bára, oblíbená pozávodní kombinace coly a piva a také nezbytná klobása, hranolky, chipsy, další piva... no, znáte to.