Byla jsem trasérkou na Velké čínské zdi. Husí kůže a slzy se vlily do očí

Trať byla obtížná, schody příkré, nepravidelné. Už tenkrát jsem koketovala s myšlenkou běžet jeden z nejtěžších maratónů s nevidomým. „Je to vůbec možné?" ptala jsem se sama sebe. Doma jsem trať popisovala Janu Bauerovi - nevidomému masérovi z Prahy. Je to chlap s pevnou vůlí, který byl odhodlán zeď pokořit. K němu se brzy přidal i Ondřej Zmeškal, slepý mladík z Vysočiny. Na přípravu jsme měli necelý rok, začala série tréninků, při kterých jsme se zaměřili i na běh po schodech. Mimo jiné jsme se například účastnili běhu pro nevidomé po schodech v 28patrové budově hotelu Corinthia v Praze.

Bylo jasné, že pokud chceme zajistit hladký průběh celého závodu a hlavně se postarat o bezpečnost nevidomých na trati, bude třeba více očí, které při závodě pomohou. Na startovní listinu se nakonec podařilo zapsat dva nevidomé a další tři traséry. Byli to zdatní chlapi: Lukáš Nožička, Aleš Pícha a Jaroslav Boucnik.

Zeď jsme si poprvé ohmatali tři dny před závodem. Bylo jasné, že schody budou nejtěžším úsekem celého maratónu. Ondra si na nich pomáhal slepeckou holí a díky ní rozeznával jejich hloubku. Honza měl před sebou dva traséry, kterých se držel za rameno a tak četl sklon schodiště. Při maratónu se úsek zdi probíhá dvakrát – od východu na západ a na závěr opačným směrem.

Na start se postavilo kolem 2500 závodníků. Ne všichni si ale troufli na maratón. Někteří z nich běželi pouze osm kilometrů, fun race nebo půlmaratón. Na trať delší než 42 km se postavilo přes 900 přihlášených.

Všichni Češi startovali společně v 7:50 ve třetí vlně. Svěží ráno se rázem proměnilo v parný den. Prvních pět kilometrů jsme běželi do prudkého kopce. Jedna serpentýna za druhou až po první věž Velké čínské zdi. Tam nás čekala občerstvovací stanice. Honza nezastavoval a tak jsme popadli vodu v plastových lahvičkách alespoň do ruky. Vstoupili jsme na schody. Zásadní bylo upozornit nevidomého nejen na jejich hloubku a šířku, ale hlavně jestli se jedná o schodiště nahoru nebo dolů.

Střídal se tu sestup s výstupem, podle toho, zda jsme se blížili k jednotlivým věžím. Ty byly vždy na vrcholu kopce. Zeď se táhla po hřebenech hor, kam jen lidské oko dohlédlo. Nejtěžším úsekem byla takzvaná Kozí stezka. V tomto směru se jednalo o prudké klesání o několik stovek výškových metrů. Šíře schodiště byla pro jednu, maximálně dvě osoby a tak jsme místy tvořili vláček. Nevidomý stál za námi a držel se našich ramenou. Do toho jsme se snažili na jeho přání vyfotit i pár snímků nebo natáčet na GoPro kameru.

V dolní části schodiště jsme dohonili Ondru s trasérem Lukášem. Vedli si taktéž skvěle. Ondra četl schody svojí slepeckou holí a pravou rukou se přidržoval zábradlí. Svižné tempo bylo narušováno v místech, kdy schodiště zatáčelo. Tam bylo nezbytné pravou ruku vystřídat za levou a naopak – podle toho, kde na které straně bylo zábradlí. Pod Kozí stezkou se pořadí hochů prohodilo. Honza vystřelil závodním tempem kupředu a Ondra se neváhal u trati vyfotit s místními nebo si plácnout rukou s fandícími dětmi. Oba slepí závodníci proběhli čínskými vesnicemi a postupně se vrátili na Kozí stezku, tentokrát v opačném směru – čekalo je pruské stoupání.

S Honzou jsme neváhali několikrát klesnout i „na čtyři", v orientaci nám to hodně pomohlo a ve finále jsme byli schopni to nejprudší stoupání zdolat rychleji. Každá chyba znamenala odřené, v horším případě naražené koleno. Hrany schodů jsou tu nepravidelné a ostré. Bylo nezbytné neustále povrch nevidomému popisovat. Ondra zůstal věrný své slepecké holi a používal ji i při závěrečném zdolávání Velké čínské zdi. Za poslední branou už je čekal asfalt táhnoucí se z kopce dolů.

Všichni jakoby zapomněli na 37 kilometrů, které mají v nohách, a běželi s větrem o závod. Na náměstí Yin&Yang je s nadšením vítali všichni přihlížející. Organizátoři nadšeně hlásili do reproduktorů, že se do cíle blíží nevidomí a na náměstí to začalo vřít. Byla to atmosféra, která nám nasadila husí kůži a vlila slzy do očí. Vytáhli jsme české vlajky a s hrdostí přijali zasloužené medaile.

I tento závod mě přesvědčil, že není podstatné, zda je osoba, kterou vedete slepá nebo ne. Důležitější je, abychom ji viděli a vnímali my. Abychom měli oči otevřené a dívali se za ni. Pak je jedno, jestli běžíte zrovna maratón. Společnými silami můžete překonávat i větší překážky než je Velká čínská zeď. Toto pravidlo neplatí jen pro traséry na závodní trati, ale i ve všedním životě, pro nás všechny.

Mějme oči otevřené i za ty, kteří nevidí.