Byl jsem tlustý a nevrlý, teď jsem v pohodě, říká český běžec z Bruselu

Radím je silné slovo. Spíše se snažím sdílet informace o běhání. V roce 2013 jsem v rámci kampaně oběhl Českou republiku. Blog mi v tom dobrém slova smyslu zůstal a v Bruselu i nadále pracuji.

Vyrostl jsem na loděnici, později jsem hrál vrcholově volejbal za UP Olomouc. Vždy jsem měl rád "hravé" sporty a na posilování a běhání jsem se díval jako na nutné zlo. Jako většina populace jsem kolem čtyřicítky začal řešit problém životosprávy a nedostatek pohybu. Byl jsem najednou tlustý a nevrlý. Začal jsem pomalu to jediné, co šlo při práci dělat. Běhat. Při prvním výběhu mě samotného překvapilo, že nejsem schopen uběhnout v kuse ani dva kilometry. Tak jsem se do toho zakousl a všechny problémy jsem rozběhal.

Tím, že jsem před tím měl se sportem zkušenosti, tak to bylo jednodušší. Stanovil jsem si cíl - uběhnout půlmaratón. V mém sdíleném kalendáři se kolegům najednou začaly objevovat divné zkratky jako např. "4 KM easy run". Mé běžecké pochybnosti jsem konzultoval na internetu a na facebooku. Stravu jsem neřešil, upravila se sama. S naběhanou vzdáleností člověk zjistí, že když si dá večer více jak sklenici vína, tak to druhý den při běhu cítí. U jídla je to stejné. Dnes si k obědu "vepřo, knedlo, zelo" nedám, když vím, že jdu odpoledne běhat.

Měl jsem sto kilo a šel jsem po čtyřech měsících na 90 kilo. Po oběhnutí Česka to bylo ještě o čtyři kilogramy méně. Dnes si zase říkám, že jsem tlustý. Mám při výšce 190 centimetrů zase devadesát.

Primárně ne. Já říkám, že běhám pro radost. Prostě jsem v pohodě. Dal jsem si dvakrát maratón v Praze, jednou v Bruselu. Několik menších závodů. I kvůli zaměstnání jsou závody spíše doplněk. Oživení tréninku a zážitek.

Na internetu je všechno, a když není, tak se stačí zeptat. Problém je se v tom vyznat. V tom vidím přidanou hodnotu blogerů a dalších nadšenců. Nabízím svým příznivcům a čtenářům koncentrovanější pohled. Dalším faktorem je jazyk. Čeština je "malý jazyk" s tím nic neuděláme. Proto i díky svým jazykovým znalostem hodně čerpám z anglických, španělských a německých webových stránek.

Objektivně mám jen statistiky návštěvnosti mého blogu. Denně jde přibližně o 1 500 čtenářů. Odhadem polovina je z okresních měst a malých obcí. Subjektivně to jsou dotazy, kterých řeším denně kolem desítky. Jedná se většinou o maminky na mateřské, které se po porodu rozhodnou něco dělat. V tomto smyslu velmi pomáhají celorepublikové túry. Třeba taková RunTour na pět kilometrů v nejbližším krajském městě se potom stává tréninkovým cílem pro mnohé začátečníky z venkova.

Díky internetu je informovanost stejná. U běhání se říká, že nejtěžší je se sebrat a vyběhnout. Na vesnici, kde nikdo neběhá, je to určitě trochu těžší. Ale také je pravda, že jsou místa, kde jeden nadšenec strhne celou obec. Tím je například Jirka Hess a Rozběháme Podbořany, takže nejde generalizovat.

Zdravý způsob života, internet a dostupnost, to jsou asi faktory, které rozběhaly běhání. Jenže žádný strom neroste do nebe. Tak jako všechno bude i tento fenomén více fragmentovat. Někdo bude běhat ultra, někdo trail, někdo firemní túry. Někdo si prostě jen nakoupí pěkné oblečky a udělá si selfie. Myslím, že nyní nastává období konsolidace. Jednotlivé běžecké projekty musí investovat stále více do náboru běžců. Pro běžce to je vlastně dobře, získají tak za svou účast startovné a odpovídající servis. V konečném součtu jde ale o motivaci jít běhat u každého z nás. Někoho motivují ty zmíněná kila, někoho vítězství v závodě nebo prostě jen zážitek z pohybu venku.

Ne, žádný. Snad vyjma toho, že u nás se běžci zdraví, když se potkají.

Hledal jsem dostatečné vysoké sexy číslo a poslouchal jsem při běhání Route 66 od Depeche Mode.