Borderland Ultra Extrem: Když vetřelec útočí, chtěl jsem jen dýchat. Přežít!

Už čtyři roky Silvio Schweinsberg a Mirko Leffler organizují mezi Durynskem a Bavorskem ultramaratónské závody. Sami nejdříve běhali maratóny a ultramaratóny a následoval další logický krok – stát se také organizátory. Nemají ambice konkurovat New Yorku nebo Berlínu, jejich závod je komorní záležitostí pro fajnšmekry. Celý výtěžek jde na dobročinné účely a sympatických věcí je tu více. Jednoduchá pravidla znají pouze několik málo případů, kdy může dojít k diskvalifikaci běžce. Jedním z nich je odhození odpadků jinde než na vyhrazených místech. Běžci se totiž často pohybují v přírodních rezervacích, pozůstatcích hraničního pásma. Do Straufhainu přijíždí každoročně mnoho desítek běžců. A odjíždí více než spokojeni.

Letos jsem se už musel vypravit i já. U organizátorů později zjišťuji, že jsem až třetím Čechem účastnícím se Borderland Ultra. Loučím se s přáteli na severu Německa a trávím sedm hodin za volantem. Musím stihnout vyzvednutí startovního čísla v 16 hodin. Pak bude ještě chvíle času na odpočinek, start Borderland Ultra Extrem je totiž ve 2 hodiny ráno. Stíhám naspat nepohodlných pět hodin skroucený na sedačkách v autě.

Zazněl startovní pokyn a my se za svitu čelovek pomalu probíjíme hustou tmou. První, severnější okruh o délce maratónu ubíhá vcelku rychle a snadno. Startovní pole se protahuje tak, že často běžíte dlouhé kilometry úplně sami. Jen tu a tam za vámi či před vámi probleskne světlo baterky. Kolem čtvrté už je ale natolik vidět, že umělé světlo ztrácí na významu. Snad si jen ještě pořádně posvítit na občerstvovačce na všechny ty dobroty – jablka, banány, pomeranče, melouny, želé medvídky, čokolády, tyčinky, párečky, klobásky, arašídy, ořechové směsi, slané tyčinky, čipsy... a k pití iso, cola, voda.

Snažím se průběžně doplňovat tekutiny i energii, ale s přibývajícím sluncem se mi nedaří najít tu správnou chuť k jídlu či pití. Horko těžko do sebe naliju nějakou vodu, k jídlu se už nepřemluvím. Břicho má pocit, že je plné k prasknutí a odmítá veškeré pochutiny. Začínám cítit, že něco není v pořádku. Obvykle jsem na ultra znám coby kyselina, která sežere všechno. Klobásky, pivo, kefír, třešně, nic mi v takových podmínkách nedělá problém. Dnes ale bude všechno jinak.

Ještě vcelku v pohodě a v dobrých časech dobíhám maratónskou trať a pouštím se do ultramaratónského okruhu. Přede mnou je dalších 69 kilometrů s devíti občerstvovacími stanicemi na trase. Pokaždé, když nějakou z nich opouštím, brečím nad představou, co všechno jsem mohl sníst, ale nezvládl to. Snad to tělo vydrží, jíst se mu prostě nechce. Pití taky moc nedává. Navrch všeho voda z mého dromedářího pytlíku (camelbaku) smrdí a chutná jako něco mezi dezinfekcí a roztékající se umělou hmotou. Nevím, jak je to možné. Nic takového jsem do něj nelil. Všechno jsem důkladně proplachoval a voda, kterou jsem vak plnil, byla určitě v pořádku.

Slunce začíná připalovat, teploměry stoupají na těžko uvěřitelnou hodnotu 35 stupňů Celsia. Přemůžu se k několika lokům vody z velblouda, než tohoto rozhodnutí začnu trpce litovat. Zkouším nevábnou tekutinu využít alespoň na ochlazování zátylku a hlavy, ale puch je tak odporný, že se mi zvedá žaludek už i z těchto pokusů. Dobíhám na další občerstvovačku, v nohách něco přes 82 kilometrů. Říkám si, že je to pořád v pohodě. Na zbývajících 29 kilometrů mám úžasně dlouhých 6 hodin, než vyprší časový limit. Je to v pohodě. A pak to přišlo. Složilo mě to jak trenky do prádelníku. Cak-cak a už se válím na zemi v brutálních křečích. Lýtka i stehna střídavě napínají zničující kontrakce. Když na chvíli povolují a já se snažím zvednout, zaplavuje křeč tu mezižeberní svaly, tu nějaký sval na zádech či na krku.

Kdybych se na to koukal v televizi, mohlo by být i zábavné pozorovat, jak se lýtkové svaly neovladatelně pohybují. Pod kůží se to divoce mele a napíná, jako by se tam pohyboval nějaký vetřelec, který se co chvíli prodere ven, aby pozřel další pozemská individua. Po divadle s mimozemšťany ale přichází křeč propůjčující svalům takové napětí, jaké ještě v životě nezažily. Z úst se mi dere bolestný výkřik plný neočekávaného překvapení.

Daří se mi do sebe i na sebe nalít trochu studené vody. Po asi čtvrthodině jsem schopen přejít do jakéhosi polosedu-polostoje. Zkouším uvolnit, rozmasírovat zničené svaly. S překvapením zjišťuji, že nemůžu pořádně dýchat. Ty svaly nějak nechtějí poslouchat příkazy přicházející z mozku: Dýchej! Nádechy jsou velmi mělké, rychlé, nepravidelné a neovladatelné. Po následující půlhodině, při pokusu uvést se znovu do pohybu, mne zaplavují další křeče. Už nejsem schopen uběhnout ani kilometr. Je mi jasné, že je konec.

Potupně se ze stínu keřů šourám směrem k organizátorce přítomné na občerstvovačce. Oznamuji předčasné ukončení závodu. Přítomný hasič mne bere k sobě do dodávky a odváží k zázemí do cíle. Z posledních sil si dávám sprchu a další tři hodiny, neschopen pohybu, se snažím nepozvracet. DNF, Dneska to Nešlo, Fakt!