Článek
Burnout nastává i tehdy, máme-li před sebou z tohoto pohledu docela egoisticky jen své vlastní výsledky a cíle nebo i pomáháme s běháním druhým. O to záludnější to pak je a hned to nepoznáme, ani si to nepřipouštíme. Ba naopak, soutěživá povaha a nastavení mysli v módu „never give up", kdy se všechny varovné příznaky zkrátka snažíme nějak přeběhat a doufáme v jakýsi pozitivní zlom, který přece musí přijít (vážně musí?) a který žene naše běžecké tělo i duši stále hlouběji do ‒ rovněž běžeckých ‒ kytek.
Mezi běžci je to přitom čím dále, tím častější, nevyhnulo se to ani mně a o své postřehy jsem se tu s vámi podělila již před časem. Který je nejmarkantnější: Čím více a déle se s tím perete, tím hůře – a rovněž déle – se z toho vyhrabáváte. Je třeba si uvědomit několik věcí.
Zaprvé připustit si, že jsme také jen lidé, tedy člověci rodu Homo sapiens a nikoli stroje. Lidé se svými nároky a potřebami. Tou potřebou není jen hon za výkony, ale také potřeba odpočívat. Znovu si uvědomit, že máte-li práci, rodinu, běh a třeba i další koníčky, ze spánku či jiného času pro sebe to zkrátka neukradnete.
Zadruhé „udělat něco pro sebe" není zdaleka totožné s „jít si zaběhat, trénovat"... či jak to nazvete, a nutit se do toho, abyste vůbec vyběhli. To už se z běhu stává stres a je to vlastně jeden z prvních příznaků počínající cesty do pekel. Znamená to i jít na masáž, odpočinout si nebo třeba přečíst knihu. Můžete namítat, že pak vypadnete z tréninku, váš morál utrpí, a vůbec je ve sportu třeba pravidelnosti. Ale trvá-li tento stav dlouho, je provázený silnou únavou a je zkrátka jasné, že nejde jen o chvilkovou lenost, je lépe z toho načas vypadnout a srovnat se, než do toho zabřednout ještě hlouběji. Proto máme v atletice tzv. přechodná období, kdy i špičkoví atleti mohou odjet na dovolenou a na pár týdnů pověsit tretry na hřebík. Neškodí zařadit takové „přechodné období" i v hobby běhu a závody plánovat tak, aby zbylo času i na odpočinek. Ono to láká celoročně, že? Když už jde do tuhého, vězte, že i váš oblíbený závod se bez vás dočista obejde. Opět platí: Lépe méně závodů, ale více si je užít a nechat si čas na regeneraci i trénink k lepším výkonům později (nebo je alespoň neběhat všechny naplno).
Výkonnostní a špičkoví atleti zažívají podobné stavy, jako většina z vás – narůstající únavu ze sezóny, zklamání z případných nezdarů, potýkají se se zraněními... Takže byť si můžete snadno říci „to se mu to běhá, když nemusí (častěji ale stejně musí) denně do práce, běhá si dvoufázově, má k tomu posilku, fyzioterapeuty a vůbec tým lidí, jezdí si po soustředěních, po světě, po horách či v teple..." není to tak, mají spoustu jiných starostí, o nichž běžný hobby svět ani neví. Ač se většinou pohybujeme někde mezi tím – dvoufáz, proč ne, ale na více tréninku si hledáme složitěji čas, fyzioterapeuty a posilování si zajišťujeme sami, nebo na to v horším případě kašleme... a to dříve či později doběhne i toho nejotrlejšího optimistu.
Za jak dlouho to může přijít?
Především plíživě, takže o tom pár let ani nevíte. Jsou popsány případy vyhoření i ve věku pod třicet let. (Mně to doběhlo po čtvrtstoletí běhu, můžete se s tím potkat ale i daleko dříve, či naopak později). Příčina? Těch je! Nejčastěji únava fyzická i psychická z nakupení mnoha dalších věcí v životě – od malých dětí, přes stěhování či stavbu (klidně i svatbu), práce, stres... A když se i činnost, která vždycky fungovala jako zaručený nástroj psychohygieny a čistění hlavy, stává sama stresem, bliká tu první majáček. A jak se může tak oblíbený a tělu prospěšný sport vůbec stát stresem? Opět tu je řada příčin: zranění a zase zranění, honba za výkony, které se nelepší, nesplněná očekávání (ať už byla reálná či nikoli), přibývající léta – ať chceme nebo ne, stále stejné trasy, monotónní způsob tréninku, ztráta síly či rychlosti daná nedostatečně všestranným tréninkem nebo též věkem a je to na světě.
Jak z toho ven?
Naše doba i společnost je nastavena vítězům, výkonům a není tu příliš místa na slabší chvilky. Proto ani o svých slabších chvílích, které se snadno protáhnou na celá léta, příliš nemluvíme – někdy ani s nejbližším okolím. Jenže bez pomoci okolí a zároveň ještě lépe i odborníka se jen málokdy podaří oheň zase zapálit. Pokud tedy cítíte, že prožíváte podobné pocity, rozklíčujte možné příčiny. K tomu vám může pomoci rovněž kouč nebo psycholog – společně s vlastním přičiněním a chtěním se ze všeho dostanete rychleji. Naučte se odpočívat, nestyďte se za to, že si v sobotu odpoledne půjdete lehnout, když potřebujete. Navažte kontakt se svým tělem, uvolněte se a veďte jakýsi vnitřní dialog s různými částmi těla. Konkrétně tohle mi před časem hodně pomohlo – když se mi poprvé podařilo navázat takovéto spojení, to tedy byla hádka! Zaznamenat to, bylo by to napínavé divadelní drama. Nevíte-li jak na to sami, může tu napomoci nejen kouč, ale třeba také jóga. Jen pozor, když tělu či jeho částem (tělo je příliš široký pojem) něco slíbíte, hleďte to taky dodržet. Pokud běhat nemůžete nebo je vám běh dokonce i protivný, najděte si dočasně jinou aktivitu – není výjimkou, že i dobrý trenér, který vás doprovodí na cestě k výsledkům, ve svém tréninkovém plánu na nějaký čas zakáže běhat úplně, později jej dávkuje po špetkách. A jak se potom těšíte!
Ukliďte si ohniště!
Jistě jste někdy rozdělávali oheň v přírodě, v kamnech, či v krbu. Pak samozřejmě víte, že ohniště je třeba předem vyčistit od předchozího popela a připravit klestí, třísky a v kamnech třeba i papír, v dostatečném množství na rozdělání i následné udržování ohně ‒ a nezapomenout také na pravidelné čištění a kontrolu komína. Jen tak bude jasně plát, dobře sloužit a nepřekvapí vás ničím nečekaným.
