Článek
Pane dochtór, mám problém!
O jako ObseseDočetl jsem se cosi o obsesi: Obsese je porucha myšlení, myšlenky, které se vnucují do mysli jedince proti jeho vůli a nedají se potlačit. Jedinec je vnímá jako cizí element rušící běh jeho myšlenek, brání v kontinuitě jeho soustředění a jednání. Na rozdíl od bludů má dotyčný náhled na to, že myšlenky, které se vnucují, jsou chorobné, něco, co přichází zvnějšku, co není zcela vnitřní. A pokud se dotyčný snaží myšlenkám bránit, sílí úzkost, která obsesi provází vždy při pokusu ji potlačit. Po letmé aplikaci definice na můj běžecký život zjišťuji, že opět potřebuji odbornou pomoc. Nezbývá než pana doktora Randáka opět navštívit v jeho ambulanci u Apolináře.
| BĚŽECKÁ ABECEDA TROCHU JINAK - Časům, rychlostem, průměrům a dalším veličinám běžeckých výkonů se věnujeme v jiných rubrikách. Nesmíme ale opomenout ani psychické zdraví běžců. Na těchto stránkách budeme běhat tak říkajíc pod dohledem psychiatra a maratónce v jedné osobě. |
Pane doktore, nemohu se zbavit myšlenek na běhání. Neustále se mi vkrádají do mysli a já to nedokážu potlačit. Myšlenky na běhání mi brání v soustředění a kontinuitě jednání. Pokud se jim bráním, pokud nechci dodržovat tréninkový plán, roste ve mně úzkost. Myslím, že jsem obsedantní běžec. Co s tím? Pomozte!
Hm, hm (pokyvuje zamyšleně hlavou a jeho ruka se probírá strništěm na bradě). Obsesi poznáte tak, že když se svým myšlenkám snažíte bránit, říkáte si „nebudu a nebudu", masivně vás to zúskostní. Nakonec myšlence podlehnete, nebo vás to přinutí dělat nějaké rituály, kterými se úzkost pokoušíte snížit.
Ano, přesně tak. Kolikrát si říkám „nebudu a nebudu dnes běhat", ale nakonec ‒ třeba už v noci ‒ stejně nazuji tenisky a musím si dát alespoň pár kilometrů. Podléhám té vtíravé myšlence! A nebo mám takový rituál, že si jdu alespoň pohladit své běžecké boty, prolistovat přehledem naběhaných kilometrů nebo si alespoň navléknu oblíbené běžecké potítko.
Běžci mají spousty rituálů. Třeba před startem. Rozklusávají se určitou dobu a nikdy ne méně, určitým způsobem si zavazují tkaničky, pětkrát překontrolují nastavení sporttesteru. Když ale nakonec vyběhnou, je to v pořádku. V případě, že by mi rituály bránily v tom, co dělat chci, potřebuji, pak už lze mluvit o průšvihu.
Obsedantní myšlenky jsou jednou z nejtěžších psychiatrických poruch. Pokud myslíte na běh, máte nutkavou potřebu trénovat, naplňuje vás úzkostí, když nesplníte svůj tréninkový plán, je to na hraně. Člověk by se měl zamyslet, co to pro něj znamená. Jestli běh pro něj není opravdu jedinou životní náplní a jestli je to tak správně, jestli je v takovém stavu spokojený. Když už mne něco zúskostňuje, tak je zpravidla už něco špatně.
Aha, já jsem ale nejprve plný úzkosti, tak si jdu zaběhat ‒ a jsem plný radosti. Je to chorobné?
Pokud jsem pln radosti a euforie a jsem schopen si ji uvědomovat, tak to považuji za prostý abstinenční stav, a nikoli za obsesi, když už navazujeme na předcházejícího notorika.
| Dušan Randák, známý psychiatr z Kliniky adiktologie VFN a 1. LF UK. Zabývá se léčbou závislostí na návykových látkách. Žije v Kralupech nad Vltavou a běhá maratóny. |
Je dobré si ujasnit, jak to s během mám, aby tam nebyl nějaký eventuální průšvih z pohledu přetrénovanosti. Tam už by nutkání mohlo být nezdravé. Neposlouchám své potřeby, pocity, tělo a poslouchám jen slepě tréninkový plán, kde mám napsáno „musíš to, musíš tamto". A proč vlastně musím? Proč slepě následuji tréninkový plán, proč si někdy neorazím, proč musím pořád zvyšovat dávky, tempo? Jak to chci, proč to dělám, k čemu mi to je? Zhodnotit si situaci z pohledu krátkodobých a dlouhodobých cílů. A možná přijdu i na to, že je pro mne dobé poslouchat tréninkový plán. Z jedné strany, abych se nepřetrénoval, z druhé strany, abych dosahoval svých cílů.
Odcházím z ordinace lehce upokojen. Nechávám se zdolat svými myšlenkami, ale obsese to není. Jsem pouze notorický běžec s občasnými abstinenčními příznaky. A dokonce možná vím, proč to dělám...
