Hlavní obsah

Běžecká abeceda: Běh jako forma rebelie vůči systému?

Kralupy nad Vltavou/Praha

Rebelie podle naučných slovníků znamená něco jako vzpoura, vzbouření, revolta. Buď proti vrchnosti či proti něčemu zažitému, zakořeněnému. Naše vrchnost by jistě také občas zasloužila nějakou tu rebelii, ale možná se tím naším během vzpouzíme mnohem zásadněji ‒ někdo více, někdo méně vědomě ‒ proti něčemu daleko širšímu a zažranějšímu. Proti systému? Proti naší vlastní lenosti?

Foto: Profimedia.cz

Rebelie je někdy nutná k zachování duševního zdraví.

Článek

R jako Rebelie

Pokud bych měl naši běžeckou rebelii zasadit do určitého terapeutického kontextu, jistě bych sáhnul po něčem, co se nazývá transakční analýza. To je určitý směr tvrdící, že v našem bytí lze rozlišit tři stavy našeho já, našeho ega. Jeden z nich je rodič, druhý je dospělý a třetí stav představuje dítě.

Rodič v nás je pozůstatek takových těch důležitých lidí v našich životech a jejich tvrzení a pravd, které se kolem nás pohybovaly. To jsou taková ta tvrzení, která máme zakořeněná a o nichž říkáme, že někdy připomínáme naši matku, našeho otce. Říkáme ty stejné věci, děláme věci stejným způsobem, chováme se stejně. Neseme si s sebou taková ta poselství kupříkladu typu „ty nikdy nic nedokážeš", „ty to neumíš", „radši neodmlouvej, nebo by se ti to nemuselo vyplatit" a podobně. S tím se běžně setkávám i ve své terapii a musím říci, že i takové věci se dají rozběhat. Spoustu věcí lze léčit během.

Když za mnou přichází někdo s vnuknutou představou, že „nikdy nic nedokáže", můžeme se společně pomocí běhu přesvědčit, že opak je pravdou. Že kupříkladu jsou tito lidé schopni vyběhnout, jsou schopni nějakou vzdálenost zdolat, a to kolikrát i vzdálenost značnou. Že zkrátka jsou schopni dosahovat dobrých výsledků.

BĚŽECKÁ ABECEDA TROCHU JINAK - Časům, rychlostem, průměrům a dalším veličinám běžeckých výkonů se věnujeme v jiných rubrikách. Nesmíme ale opomenout ani psychické zdraví běžců. Na těchto stránkách budeme běhat tak říkajíc pod dohledem psychiatra a maratónce v jedné osobě.

Problém ovšem nastává, když necháme promlouvat pouze svého vnitřního rodiče, který jen přikazuje, nabádá „musíš tohle", „udělej tamto", „ještě přidej", ale nedává žádné hranice, reálné, hmatatelné cíle. Nepochválí, neřekne „dost", „to už stačí". To pak máme tendenci se přemáhat, jet na 120 %, protože si myslíme, že bychom to tak dělat měli. Následkem může být i nějaké přetížení, protože nevíme, kdy máme zastavit, kdy už to doopravdy stačí.

Dospělý jako jedna z částí našeho ega, by si měl být schopen sám zhodnotit, rozhodnout. Je to ten stav, který je schopen poučit se z chyb. Když se přetrénujeme, zastaví nás, pošle odpočívat. Je schopen nás ocenit.

Ego-stav dítěte může být někdy podrobující se a někdy naopak rebelující. V běhání to mohou být někdy takové ty výzvy, sázky „No tak přeci uběhnout maratón není nic těžkého, prostě se jen zvednu a běžím!". Pak jsem sice zničený, ale běžím. Právě naše vnitřní dítě nás může cíleně vést k překračování hranic. I proti našemu vnitřnímu rodiči.

Dušan Randák, známý psychiatr z Kliniky adiktologie VFN a 1. LF UK. Zabývá se léčbou závislostí na návykových látkách. Žije v Kralupech nad Vltavou a běhá maratóny.

A běh můžeme vnímat také jako rebelie proti našemu současnému stavu bytí. Tlak společnosti je to, co určuje, co bychom měli dělat. Je to takové to rodičovské, jak bychom se měli chovat, jednat, co je žádoucí a co naopak nežádoucí. Správně bychom měli být strašně výkonní, úspěšní, roztáčet kola výroby. A intuitivně třeba tušíme, že to tak úplně být nemusí a naše vnitřní dítě se tomu může postavit, zadupat nohama a vyběhnout, utíkat.

Pak přijde na řadu náš vnitřní dospělý, zjišťuje, že běh je vlastně velmi prospěšný, vyplaví endorfiny a odstřihne nás od někdy velmi složité situace, prostředí. Hlavně v případě, kdy si dovolíme vyběhnout bez mobilního telefonu, odpojit se od systému...

Z dnešního sezení s panem doktorem si odnáším poznatek: Rebelie = rozumné relaxační rozhodnutí.

Související témata: