Článek
Snaha o udržení určitého tempa z předepsaného maratonského tréninku, který jste objevili na stránkách nějakého módního časopisu, je skvělá volba. Tedy pokud si chcete domů odnést nějaké to zranění. Pokud se zrovna pohybujete ve sněhu, na ledu nebo v místech, kde je díky české zimě pěkná nadílka bahna, zkuste běžet podle vydávaného úsilí. Je to snadnější, než si myslíte, a ačkoli to možná bude znamenat určité zpomalení teď, nemusí to nutně znamenat zpomalení i do budoucna, právě naopak!
Cest, jak se do toho pustit, je několik. Nejvědečtější metodou je pořídit si za spoustu peněz běžecký wattmetr. Věc je zatím ale teprve v plenkách a není ani úplně jasné, jak to všechno funguje, protože výrobce je na takové informace skoupý. Pokud tedy věříte, že to opravdu funguje tak, jak má, pusťte se do toho.
Ostatním možná postačí trochu méně přesný, ale v zásadě také docela vědecký přístup ‒ sledování tepové frekvence. Čím větší je zátěž, tím vyšší je tep, zjednodušeně řečeno. Pak tu máme ještě třetí přístup, který s vědou nemá prakticky nic co do činění. Vše totiž necháme na svých pocitech a intuici. Veškerou techniku můžeme nechat doma a řídit se jednoduchou škálou: Pokud si můžeme normálně povídat se spoluběžci, zátěž je nízká. Střední zátěž poznáme podle toho, že jsme schopni už jen krátkých, převážně jednoslovných nebo dvouslovných odpovědí. Při vysoké zátěži už mluvit nemůžeme vůbec.
I sem ale můžeme zavést trochu vědy a využít takzvanou Borgovu škálu od 6 do 20 (to je údaj o aktuální tepové frekvenci dělený deseti). Při 60 úderech srdce za minutu je zátěž víceméně nulová, při 200 úderech maximální.
Běh v zimních podmínkách má mnohem vyšší nároky na koordinaci pohybů, na rovnováhu a naše soustředění a vnímání terénu. Je jasné, že tatáž úroveň námahy bude v zimě přinášet nižší rychlost než suchý asfalt v létě. Dosahovaná rychlost na jeden kilometr (tempo) zde není tak důležitá jako vynakládané úsilí. Pokud v zimě budeme trénovat podle úrovně úsilí, až sníh roztaje, stejné úsilí jako v zimě nás v lepších podmínkách zrychlí.
Pro tempové běhy volíme střední zátěž po delší dobu, pro intervaly nebo fartlek jsou typické pasáže o vysokém úsilí po krátkou dobu, řekněme v desítkách vteřin. Pro dlouhé běhy preferujeme nízkou úroveň zátěže, přičemž pokročilí se mohou v druhé polovině tréninku snažit poněkud zrychlit/zvýšit úroveň vydávaného úsilí.
V zimě je zkrátka rozumnější zapomenout na tempa, jaká jsme znali z léta, a více se soustředit na své vlastní pocity, vnímání těla. Pomůže nám to vyhnout se zranění, zpestřit trénink a zůstat u kormidla i ve chvílích, kdy věci rozhodně nejsou ideální.
