Běh jako droga pro zachování rozumu a cesta k pevnému tělu

Bydlím s manželem a třemi dětmi v Roudném u Českých Budějovic, kde také nejčastěji běhám. Protéká zde řeka Malše, podél které vede má nejoblíbenější trasa. Preferuji spíše nezpevněné cesty, ale když není zbytí, nepohrdnu ani asfaltovou cyklostezkou. Sice teď v zimě (ne)zimě mám bláto až za ušima, ale co.

Běhám třikrát týdně. Dávám pět až deset kilometrů, záleží na čase.

Tak vlastně začalo mé běhání. Chyběl mi pravidelný pohyb. A protože nejsem velkým fandou posiloven a sálových cvičení, běh mi přišel jako ideální varianta. Takže jsem se po prvním dítěti a nástupu do nové práce v roce 2012 rozhodla začít se sebou něco dělat.

Oslovila jsem výživovou poradkyni, která mi upravila jídelníček, a pustila jsem se do toho. Jsem ze sportovní rodiny, ale k běhání jsem neměla nikdy kladný vztah. Taky mě první kilometry dost bolely. Ale abych si své počáteční trápení zmírnila, pořídila jsem si pulsmetr. Pro každého, kdo chce začít s běháním a chce vidět brzy výsledky, mohu jenom doporučit.

Vypočítala jsem si, v jakém pásmu tepové frekvence spaluji tuky a tomu jsem přizpůsobila tempo běhu. Takže jsem se nemusela trápit tím, že najednou neuběhnu více jak kilometr. Pěkně pozvolna, na „indiána". Jakmile mi tepovka vyletěla vysoko, střídala jsem běh s rychlou chůzí. K tomu do uší oblíbenou muziku a najednou kilometry utíkaly, ani jsem nevěděla jak. A během tří týdnů se ukázaly první výsledky. Začala jsem hubnout, aniž bych musela ještě cvičit, postava se mi zpevnila sama. Najednou jsem hledala každou volnou chvilku, kdy můžu vyběhnout.

V dubnu 2014 se nám narodila dvojčata Ella a Max. Bylo mi jasné, že jakmile mi to zdravotní stav dovolí, vyběhnu zase. Po devíti měsících jsem měla doslova běhací absťák. Ale kam s dětmi? Manžel chodí do práce, takže jediná varianta byla buď hned brzy ráno, nebo během dne, ale s dětmi. Takže hned v porodnici jsem začala koukat po vozítku, které by to vyřešilo. Takže když byly dvojčatům dva měsíce, vyběhla spolu se mnou.

Bála jsem se toho, že s vozíkem budu spíš jako tank, než jako kondiční běžec. Ale vozík, děti i já jsme si na sebe zvykli velice rychle a nebyl problém. Teď přes zimu to ale díky celonočnímu spánku všech dětí zvládám ráno, zatímco se doma snídá. Jakmile se oteplí, děti budou zase běhat se mnou.

Ano, pro mě začal být běh drogou, kterou si několikrát týdně dopřeju. A je mi jedno, jestli je venku mráz, nebo horko. Můžu aspoň na chvilku utéct a být chvilku sama. Své děti zbožňuju, ale jak říkám – teď běhám i proto, abych si zachovala zdravý rozum a nezmagořila. Fajn pocitu po doběhnutí, kdy si pročistím hlavu, toho se odmítám vzdát. Navíc ten pocit, že můžete sníst, na co máte chuť, protože to stejně vyběháte – to mě na tom baví taky hodně.

Zatím jsem uběhla v kuse nejvíc patnáct kilometrů. Ale jakmile se oteplí, chtěla bych své maximum posunout.

Moje rodina si občas klepe na čelo, jestli jsem normální, že běhám i v zimě. Když jsme na víkend u rodičů, taťka nikdy nezapomene zkontrolovat, jestli mi nelezou záda a nemám holý břicho. Ale musím říct, že mi fandí, stejně jako moji přátelé. O tom svědčí i fakt, že moje kamarádka, Zuzana, nás přihlásila na triatlon, který se odehrával čtyři měsíce po porodu dvojčat. Takže i to byl můj hnací motor, který mě po porodu donutil na sobě znovu máknout.