Článek
Dýdžej na startu se snaží. Nemám to rád, ale nutné zlo, které pouští z reproduktorů je asi lepší než ticho. Zřejmě by stálo za to se trochu proběhnout a zahřát. Chlapík v elasťákách se rozehřívá po svém, v lehkém poklusu vyskočí a zakroutí ve vzduchu nohou zleva doprava. Po pár metrech totéž zopakuje s levačkou.
Chybí pár centimetrů a povedlo by se mu nakopnout asi šedesátiletou dámu rozvážně joggující kousek před ním. Tohle je fajn, Běchovická desítka má své kouzlo. Jako obvykle je tu spousta veteránů, kteří po roce bez ohledu na výsledný čas na závod vyrazí. Pokolikáté už?
Nejstarší mimo Ameriku!
Někdo na pódiu připomíná, že tenhle běh je druhý nejstarší nepřerušený na světě. Hned po bostonském maratónu. Naskočí mi fotky bratrů Carnajevových. Kolik to vlastně Džochar dostal? Aha, chtěli ho nechat shnít ve vězení, ale nakonec porota zvolila injekci. Vybavuje se mi jeho vztyčený prostředníček z jedné fotky z chodby od soudu, rychle ho zaženu.
Kolem procházejí běchovičtí hasiči a na tričkách mají nápis: „Jsme na Pražačce za 10 minut. A ty?" Starosta Běchovic (ve stejném triku) z pódia říká, že mají natrénováno tak, aby těch deset kilometrů dali do hodiny. Jsem trochu ambicióznější, uvidíme...
Start je tlačenice, jako vždycky. Zahlédnu vodiče s časem 50 minut a radši ho předběhnu hned, jak se zástupy trochu rozvolní. Po půl kilometru vidím pár metrů vpředu závodnici. Je to zvláštní, nevypadá jako doprovod svého přítele, ale nějak se zapletla do mužské skupiny. Ženy měly startovat o čtvrt hodiny později. Zdá se odhodlaná. Maká. Říkám si, co by organizátoři dělali, kdyby tahle holka vyhrála mužskou skupinu.
Hlavně nemyslet!
Koukám na čas. Zase pomalu, moc přemýšlím. Je to tak vždycky, žádné soustředění a moc myšlenek. Zapomeň na ni a běž!
Ten přede mnou má sešmajdané boty na patách. Pravačkou došlapuje na vnitřní stranu a má ji dost vybočenou do strany. Levá dopadá rovně. Zvláštní, že nekulhá... Asi mu to nevadí, nemysli na něj! Zase běžíš pomalu!
Kopec pod Jarovem je výzva. Kolik chybí do cíle, když ho vyběhnu? Dva kilometry? Hlavně to nepřepálit, zbývá osm kilometrů. Teď je tu ale mírné stoupání, to se dají nahnat vteřiny. Kontroluju čas, není to zlé, jenže by šlo přidat. Začíná mírné klesání, dalo by se ještě přidat.
Je libo pivo?
Mám chuť počítat policajty, které míjím cestou. Kolik jich na té desetikilometrové trase je? Padesát, sto? Většina z nich se usmívá a mně to přijde zvláštní. Je neděle, mohli by být někde jinde, spokojenější než v práci. Ale musí hlídat silnici pro tři tisíce nadšenců, kteří se rozhodli běžet Prahou. A co ti řidiči? Zase další závod, kvůli kterému neprojedou. Kolik takových závodů v Praze za rok je? Určitě aspoň deset.
No nic, další sešup dolů. Stanislav Bernard zve na billboardu na oslavu svých narozenin, nebo svého pivovaru. Je to jedno, ale začínám mít žízeň.
A to snad ten chlap dělá naschvál! Mánička, pětačtyřicet let, u silnice rozložený stolek a na něm tři půllitry s pivem. Směje se od ucha k uchu, chlapi běží kolem a pokřikují na něj, že si dělá srandu. Nemůžu se udržet a usmívám se. Nikdo nezastavuje, ale asi by dal napít komukoli. Koukám na čas: zase pomalu. Moc přemýšlím.
Šestý kilometr, teď to přijde. Jestli se to koleno ozve, budu muset dojít krokem. Zatím drží. Míjím už druhou policistku. Usmívá se. Blondýna. Krátký oční kontakt, přidej, zase pomalu!
Ko, ko, kopec
Je tu Kopec. Posledně v jednom pruhu jezdila auta a dieselové motory mi pouštěly do plic směs, o kterou jsem opravdu nestál. Dneska žádný provoz, ale neubráním se. Dva kilometry zpátky v Kyjích nás předjely dvě dodávky Volkswagen a jedna škodovka. Všechno diesely. Ten jejich firemní podvod se zfalšovanými emisemi byl majstrštyk. Klobouk dolů, šli na to systematicky, poněmecku... Zase pomalu, zaber, Kopec neodpouští!
Vlastně to mám rád, když nohy dopadají na plosku, víc cítím povrch. Někde jsem četl, že tak běhají domorodci a pak nemají problémy s bolestí kolen, zad a vůbec.
„Dum, dum dum..." Jsem v půlce Kopce a z myšlenek o zdravém běhání mě vytrhne svižný rytmus pop-techna. Ten chlap u mikrofonu je bez pochyby magor. Řve, ať přidáme, jako by neviděl, že jedeme na rezervu. Hudba je tak nahlas, že neslyším vlastní dech, rozhazuje mi rytmus kroků, začínám nadávat. Nahlas. Slyšet to stejně není, ale přidal jsem, chci být co nejdřív pryč.
Chlapík, co mě předběhl před začátkem kopce na Jarov, sedí na bobku a vydýchává. V tomhle stoupání je to už jeho třetí pauza. Po druhé zamával se vztyčeným palcem na autobus, který nás předjížděl. Asi potřeboval na zastávku.
Co počít?
Křižovatka Spojovací, Českobrodské a Koněvovy je slast. Nejhorší máte za sebou. Tramvaje stojí, auta taky a vlevo je další policistka. Je to k nevíře, ale zase se usmívá. Tentokrát tmavovláska. Mají to policajti stejně? Chodí do práce o víkendu a o svátcích hlavně svobodní a bezdětní? Mám chuť ji políbit. Nemá paralyzér? Teď bych jí asi ale neutekl. Zapomeň, zase pomalu!
Závěrečné mírné stoupání do cíle. Vedle mě chlapík vydechuje sliny, které rovnou vyletí z krku a dopadají mu na triko. Drží se. Dře. Kouknu na hodinky a už teď vím, že mám špatný čas. Kamarád říká, že běhá proto, že si u toho vyčistí hlavu. Snažím se o to roky, ale žádná buddhistická meditace to není, ani ty sebehloupější myšlenky nejdou zarazit.
Posledně jsme s kolegou z práce zašli po běchovické desítce na kafe a dortík do kavárny. Letos běží taky. Možná to zopakujeme. Zkouším prosprintovat cíl a vidím svůj čas. Tristní. Zase jsem moc přemýšlel, asi zajdu na rakvičku s věnečkem...
