Auto v Bratislavě ukončilo veškerá snažení

Projekt má celosvětové měřítko, a proto všichni během posedlí, kteří se první květnovou neděli zúčastnili tohoto eventu, vystartovali napříč časovými pásmy ve stejnou chvíli na trať dlouhou 100 kilometrů. I když ne tak docela. Půl hodiny po startu závodníků vyjelo auto a zvyšující se rychlostí dojíždělo všechny, kteří se rozhodli zaplacením startovného podpořit výzkum poranění míchy.

Wings for Life World Run 2017 v Bratislavě byla akce, kde jste si právě tento styl závodu mohli vyzkoušet a navíc tím pomoci dobré věci. Akce v hlavním městě Slovenska měla vskutku jedinečný náboj. Na start se postavily téměř 4000 běžců hned z několika států, kteří byli připraveni utéci co nejdále od catcher-car neboli cíle. Byl jsem mezi nimi i já ‒ pln ambic na zlepšení osobáčku v maratónu. Záda mi kryli dva kumpáni, se kterými jsme tvořili (do startovního výstřelu) nerozdělitelný trojlístek naší delegace.

Had běžců se pomalu začal natahovat a moje odpočaté nohy se nemohly dočkat chvíle, až se dostanou do tempa. Po pár kilometrech, kdy člověk předbíhal dav kochající se krásami Bratislavy, jsme se dostali přes Most SNP na pravý břeh Dunaje. Podél tohoto břehu nás trasa měla zavést přes Gabčíkovo vodné dielo (cca 60. km) zpátky směrem k Bratislavě do obce Štvrtok na Ostrove, kde byl pomyslný cíl pro toho blázna, který by snad trať stihl proběhnout celou.

Dvacátý kilometr za mnou, nohy běží, mně se dobře dýchá a i když cítím, že toto tempo už dlouho nevydržím, tak myslím pozitivně a se sluncem a úsměvem ve tváři míjím značku půlmaratónu. Hodinky mi zaznamenají zlepšení osobního maxima a já pln elánu vbíhám do druhé části.

Jenomže na 23. kilometru přišlo přesně to, co přijít muselo. Zeď, stěna, konečná, finiš, kóma. Nazvěte to jak chcete, přesto význam je jeden. Rozsvítila se mi kontrolka, vlastně všechny kontrolky: nohy bolely, v boku začalo píchat s každým nádechem víc a víc, hlava mi duněla tak, že každý tep mi bolestivě rezonoval ve spáncích a prudké slunce jakoby ze mě vysálo veškerou energii a vitalitu. Najednou se nade mnou zatáhlo nebe a černé mraky chrlily jen ty nejčernější myšlenky. Myšlenky na stín, na vodu, na spánek a postel.

Jenže jeden z faktů, proč byste si neměli nechat tento závod ujít, je jeho jedinečná atmosféra, kdy se běžci vzájemně podporují a hecují. Po třech kilometrech sebetrýznění mi na rameno dopadla ruka Barnabáše. Padesátiletý skladník z Bratislavy, který si po práci chodí zaběhat, mi svým zásahem rozehnal veškeré chmury a já chytil druhý dech. Ten nám společně s dobrou náladou vydržel až do konce. Jak bylo psáno na začátku, auto-chytač nás začalo nemilosrdně dojíždět. Poslední zbytky sil jsem se zaťatými zuby vložil do několikasetmetrového sprintu, po kterém následovalo zatmění.

Auto zatroubilo, minulo mne na 35,5 km a jeho rozmazaná blikající světla se mi začala vzdalovat. Po chvíli už jsem byl v jednom z autobusů, který nabíral propocené vytrvalce a svážel zpátky na start. Tam jsme dostali medaili a díky stejnému startu po celé planetě jsme mohli sledovat poslední „přeživší" běžce. Neuvěřitelným výkonem a historicky nejdelší vzdáleností se pyšní jistý Aron Anderson ze Švédska, který letos na trati v Dubaji urazil na obyčejném invalidním vozíku neuvěřitelných 92,14 km v průměrném tempu 3,39 min/km.

Co nás ale těšilo, bylo, že vítěz obdržel „pouze" stejnou medaili jako každý účastník. To jen reflektovalo fakt, že vítězem byl každý, kdo v uvolněné atmosféře běžel pro ty, kteří běhat nemohou.