6 oblastí, ve kterých vás běhání navždy změní

Trénink a běh není práce. Je to radost a relax, potěšení a povzbuzení. Přesto má ale přesah i do našeho pracovního života. Před pár lety možná některý z nás zaběhl svůj první kilometr. Pak první pětku, desítku, půlmaratón a možná už i maratón. Cíle rostou. Cíle jsou stále obtížnější a my je stále lépe zvládáme. Cílevědomě pracujeme na jejich splnění. A v práci? Možná už jste si všimli, že se něco podobného opakuje v pracovním procesu. Jste schopni si dávat stále náročnější cíle a zvládat stále větší a větší výzvy. To, co se ještě nedávno zdálo jako nepřekonatelná překážka, je dnes hračkou. Podobně jako třeba desetikilometrový závod v době, kdy jsme stáli na začátku svého prvního kilometru.

A s tím, jak se nám daří plnit svá předsevzetí, zdolávat výzvy, překonávat překážky, roste naše sebedůvěra. Už víme, že zvládneme nejen kilometr, ale i desítku si namažeme na chleba a s chutí se pustíme do maratónu. Už dávno nevnímáme pokřikování opilých chlapíků z restauračních zahrádek, víme svoje. Cítíme se silnější, zdravější, vytrvalejší. Cítíme se lépe. Vypadáme lépe. A ještě stále nás překvapuje rychlost, jakou dnes dokážeme běžet, když jsme si před pár měsíci říkali, že jí nikdy nedosáhneme. Naše sebedůvěra roste. A to je jistě aspekt, který se projeví i na všech ostatních úrovních našeho života.

S tím, jak roste naše fyzička a radost z pohybu, možná také rostou časové nároky našeho koníčku. Už nám nestačí jít si na chvilku zaklusat třeba jednou dvakrát týdně. Už svého oře potřebujeme třeba každý druhý den. Jak jej ale vmáčknout do nabitého rozvrhu? Lepším plánováním! Dříve nebo později začnete více uvažovat nad časovou skladbou svého dne a zjistíte, že je ve vašem denním rozvrhu spousta hluchých míst, kam by se klidně dal propašovat třeba půlhodinový trénink. Postupem času se z vás ‒ i díky tréninkovému plánu či deníku, který si zavedete ‒ stanou odborníci na time-management. A z toho bude také jistě profitovat nejen váš zaměstnavatel, ale i vaše rodina a přátelé.

S rozvojem vašeho běžeckého života se více či méně bude rozvíjet i váš smysl pro odpovědnost. Nesnesete pohryzávající svědomí, když vynecháte naplánovaný trénink nebo nesplníte své týdenní penzum kilometrů. Nemluvě ani o tom, že když se domluvíte s přáteli na společném výběhu, tak to prostě platí, i kdyby se vám stokrát nechtělo. Své kamarády přeci nenecháte na holičkách. S překvapením a možná i hrdostí budete jednoho dne stát s otevřenou pusou, když vám dojde, že smysl pro odpovědnost, kterému jste se od svých nácti let vyhýbali, máte ‒ a dost silný.

Pokud vynecháme takové ty opravdu echtovní závodníky, kteří by za vítězstvím šli přes mrtvoly tak zarytě, až jim z toho praskají žilky, určitě se shodneme na tom, že běhání nás uklidňuje a „vyklidňuje". Běžci jsou zpravidla uvolněnější, radostnější, příjemnější. Mají prostě proč: Jejich žlázy s vnitřní sekrecí posílají do oběhu „hormony štěstí". Je to taková naše vnitřní odměna za tu námahu. Kromě jiného to uvolňuje svalový tonus, což je v dnešní době k nezaplacení. Ostatní si podobné stavy navozují alkoholem nebo drogami. My za nic takového utrácet nemusíme. Máme to zadarmo!

Poměrně záhy poté, co začnete s běháním, chtě nechtě upravíte taky jídelníček. Tělo si dokáže hodně dobře a důrazně říct, co je pro něj dobré, a vy jej ve vlastním zájmu budete poslouchat. Už po pár metrech v kopcích poznáte, že ten smažený řízek k obědu nebyl vůbec dobrý nápad. A když pak při tréninku začnete „krkat chobotnice", možná si řeknete (a příště se také poslechnete, až uslyšíte svůj vnitřní hlas) „Proč jen si já nešťastná nevzala raději Pištu Hufnágla a ten zeleninový salát!?"