Článek
V letech 1963 až 1976 byla Jindrová nenahraditelnou oporou basketbalové reprezentace. Zúčastnila se čtyřikrát mistrovství světa a pětkrát mistrovství Evropy. Ve sbírce z těchto šampionátů má celkem sedm medailí, tři stříbrné (MS 1964, 1971 a ME 1966) a čtyři bronzové medaile za třetí místa (MS 1967, 1975 a ME 1964, 1972). „Přes dominující Sovětský svaz bylo těžké dosáhnout na zlato, ale já si cením každé medaile,“ líčila s odstupem čtvrtstoletí.
Těžce ale nesla fakt, že při olympijské premiéře basketbalistek v roce 1976 v Montrealu chyběla. „Trenéři mi řekli, že už na národní tým nemám, ale já to viděla jinak. Myslím, že mi křivdili. Tehdy jsem to hrozně obrečela a odešla z trucu na Slovensko, kde jsem ještě čtyři roky hrála v pohodě ligu,“ vyprávěla při svém ocenění Basketbalistkou století.
V nejvyšší domácí soutěži hrála Jindrová v té době až do nevídaného věku 37 let, během osmnácti sezon oblékla dresy Slavie VŠ Praha a Košic a při každém angažmá byla nejlepší střelkyní.
Celkem čtyřikrát byla Jindrová vyhlášena basketbalistkou roku (1968, 1972, 1973, 1975) a v sezoně 75/76 zažila na klubové scéně s pražským celkem i triumf v Evropském poháru Liliany Ronchettiové.
Milena Jindrová se objevila na nedávno představeném pamětním listu k oslavám sta let českého a slovenského basketbalu.
Jako trenérka vedla různé pražské kluby včetně Sparty, ale také reprezentaci juniorek, s níž došla k 6. místu na MS. V roce 2001 byla vyhlášena nejlepší českou basketbalistkou 20. století. Jindrová neodmyslitelně patří mezi osobnosti tuzemské basketbalové Síně slávy, kam byla uvedena v roce 2007. Letos se její podobizna objevila spolu s další legendou Jiřím Zídkem starším na pamětních listech vydaných ke 100. výročí organizovaného česko-slovenského basketbalu.
