Nemasírovat se instagramem. Večeřová je mentorkou reprezentace a říká: Korporát nebyl slepá ulička

Neudělaly jsme tam velký úspěch. Pro mě bylo asi nejvíc, že jsem v osmnácti letěla za moře, poprvé jsme se pořádně potkaly s mezinárodními hráčkami, bydlely u moře, měly na snídani ananas a exotické ovoce. Venku trénovaly Kubánky. Bylo to pro nás něco nového. Nejhůř jsme nesly časový posun. Mně taky nesedělo, že v hale byla obrovská vlhkost, takže jsme ani neměly pevnou půdu pod nohama. (úsměv) Byl to ale důležitý turnaj při sbírání zkušeností.

Žila jsem tehdy s klukem, který tam spravoval věci kolem internetu, takže jsem byla po celý turnaj hodně v hale a pomáhala organizátorům. Viděla jsem dost zápasů. Proti Ruskám to ve finále vypadalo špatně, ale nakonec naše holky zápas otočily. Pamatuju si na hodně silný moment ze stupně vítězů, kdy jedna z ruských hráček odmítla převzít medaili.

Jednoznačně, důležité je, aby to chtěly holky zevnitř, aby vzaly za své, že chtějí vybojovat úspěch pro Českou republiku. Potřebují vytvořit týmovou pohodu a dobrou atmosféru v kabině, aby to vycházelo z nich a šly si za svým snem.

Není to tak, že bych holkám radila, ale sdílím své zkušenosti a svůj příběh a nechávám holky, aby si v něm našly cokoliv. Snažím se jim rozšiřovat obzory. Když holky přijdou pro radu, tak se občas diví, že jim neporadím. Taky bych v jejich věku byla ráda, kdyby mi někdo poradil, ale je to jejich život a jejich rozhodnutí. Chci jim pomoct utříbit myšlenky.

Je pravda, že jsem k ní blízko měla, i když jsem vystudovala ekonomii. Snažím se vyjít ze svého života. Bavila jsem se se šéfem sportovních psychologů – a ta cesta je vždy taková, jak má být. Strávila jsem sice roky v korporátu a říkala si, že to byla slepá ulička a ztracená léta, ale zpětně šlo o super zkušenost. Dokážu díky těm rokům strukturovat složky, komunikovat s rodiči a podobně. Takže všechno má něco do sebe.

Jsou podobně ztracené jako my, jenom jinak. Dnes se ztrácejí v obrovském množství informací, které se k nim ze sítí dostávají, my zas měly problém v nedostatku informací a neměly tolik možností. Podobné ale je to, že se člověk hledá. Snažím se někdy holkám trochu ukazovat old school svět, že člověk nemusí pořád jenom koukat do mobilu. Sama víc čtu knížky a ráda bych, aby to viděly i ostatní holky, že někdy je lepší zkusit tento svět, a ne se jen nechat masírovat instagramem nebo sociálními sítěmi.

Taky už mě to doběhlo teď a jsem na nich aktivní. (smích) Jestli ráda, nebo nerada, to nepoužívám, nesnažím se to pitvat.

Komentuju basketbal pro Českou televizi, za což jsem ráda, protože když jdu na basket jen jako divák, tak nic nevidím, protože všechno prokecám. Když komentuju, z basketbalu vidím nejvíc. Doma mě ruší rodina nebo musím řešit i jiné věci. Komentování beru jako příjemný koníček, a to včetně přípravy na zápasy.

Hodně mě to baví, jsem ráda, když se s komentátory sladím. Potom se cítím, jakože sedíme ve třech, my dva a divák, a společně sledujeme basketbal. Jsem taková ukecaná, takže mám prostor, kde se vypovídat. (úsměv) Vidím to taky jako celkem pěknou možnost, jak myšlenky, které se snažím sdílet i s děvčaty, posunout dál veřejnosti.

Nevím, jak se změnil mládežnický, ale dospělý basketbal je výrazně rychlejší a fyzičtější. Za nás mohl člověk být na hřišti čtyřicet minut a odchodit to. Dnes je to tak fyzické, že v rotaci se vám hodí i devět nebo deset hráček. Za nás mohly víc nastupovat mladé hráčky, protože byl prostor se schovat. Dnes je to složitější, když jsou systémy propracované a je větší tlak na zapojení, tak mladá hráčka většinou jen tak nezapadne.

Asi nejvíc, když jsme s holkama. Teď jsme seděly v restauraci a každá vytáhneme jinou vzpomínku. Moc se ale v minulosti nepitvám, medaile vytahuju na besedách a taky, když se mě ptají děti na kariéru. Přicházejí s novými otázkami, a i když jsou otázky podobné, mám na ně nové odpovědi. Baví mě, jak člověk roste a odpověď může být časem úplně jiná.