Článek
„S tím, že ještě někdy budu mít možnost být v reprezentaci, jsem vůbec nepočítal. Na druhou stranu si moc dobře uvědomuju, jaká je situace. Že kluci, co hrají v Japonsku (Balvín, Auda) nemohli přijet, že Honza Veselý hraje Euroligu. A že nemůžou další kluci, kteří by byli přede mnou. Radost o to menší ale nemám a moc se těším," říká Petr Bohačík.
V národním týmu jste potkal s bratrem Jaromírem, splnil se vám tím klukovský sen?
Jako kluci jsme o tom, že bychom se do reprezentace vůbec dostali, ani nesnili. Natož, že bychom v ní byli spolu. Brácha je ročník 92, já 85, je mezi námi jistý věkový rozdíl. Je to ale skvělý pocit. I rodiče to přijali s velkou radostí, přestože ví, jakou roli v týmu asi budu mít.
Probírali jste s bratrem společnou nominaci?
Určitě. Hodně jsme teď oprášili kontakty (smích). Naštěstí jsem nemusel odpovědět hned a mohl to s ním probrat, než jsem řekl ano. Potřeboval jsem si to trochu promyslet, protože když jsem zvedl telefon a slyšel, ať přijedu na kemp, tak jsem tomu zprvu nevěřil. Linky mezi Ostravou a Štrasburkem byly teď hodně nažhavené.
Zahráli jste si někdy v jednom týmu?
V lize ne, protože tam jsme se míjeli. Ale jednu vzpomínku mám, a to na All Stars mezi výběry české ligy a polské ligy v Pardubicích (2014). Tehdy jsem působil v Pardubicích, tak to pro mě bylo velmi příjemné. Já i brácha jsme byli nominovaní, tak jsme se spolu zahráli. Bylo to poprvé a od té doby naposledy. Tak snad to teď vyjde.
Pomáhal jste bratrovi v jeho basketbalových začátcích?
Jeho první hody na koš a první driblink asi byl se mnou, protože jsem v tu dobu už basketbal chvíli hrál. Na druhou stranu brácha začínal s basketem velmi brzy, už v nejmladší kategorii minižáků. Všechno se naučil tam, narozdíl ode mě. Já jsem s basketbalem začínal hodně pozdě, kolem čtrnácti let, všechno jsem se učil mnohem později.
Učit se od basketbal od čtrnácti let a hrát pak na vrcholové úrovni není vůbec snadné. Pomohl vám talent?
Bylo to složité, to určitě ano. Pomohlo mi, že jsem byl takové to dítě vesnice, které odmala běhá venku a střídá různé sporty. I když jsem už tehdy byl vyšší postavy, měl jsem koordinaci pohybu na dobré úrovni. Hrál jsem fotbal, takže jsem měl k běhání a sportu celkově blízko. Samozřejmě práce s míčem v rukou v mém podání nebyla nejlepší, ale těžil jsem ze začátku právě ze své výšky. Byl jsem sice kopyto, ale podařilo se mi něco doskočit a tím jsem klukům pomohl. Postupně jsem se zlepšoval a cítil jsem, že se jim docela rychle vyrovnávám. Trochu talentu tam asi bylo (úsměv), nějakým způsobem jsem to zvládl.
Před vámi jsou dvě utkání, v pátek Bosně a v pondělí v Opavě proti Litvě. Jak moc vás láká možnost v regionu odkud pocházíte vyběhnout na hřiště v reprezentačním dresu?
V nominaci je nás čtrnáct, tudíž vůbec není řečeno, že hrát budu. Ale když už jsem tak blízko, tak bych si to moc přál. Ani si nevybavuju, kdy byla reprezentace v Opavě naposledy. Jak pro město, tak i pro mě by to byl svátek. Pro mě o to více, že jsem v Opavě na konci minulé sezony tři měsíce hrál a došel s ní až do finále ligy.
Závěr minulé sezony jste odehrál v Opavě, nyní jste byl povolán do reprezentace. V šestatřiceti letech obdivuhodný kariérní vzestup, co říkáte?
V basketbalu jsem už měl jen jednu prioritu. A to odvádět dobré výkony v Ostravě, zasloužit si tím novou smlouvu a dál pokračovat. Cokoliv dalšího, například možnost hostování v Opavě, nebo nyní ta nominace do reprezentace je navíc. Nikdy jsem neměl hlavu nastavenou tak, že bych chtěl za každou cenu něco dokazovat. O to je to příjemnější a hodně si toho vážím.
V ligové tabulce jste s Ostravou devátí, jak jste zatím spokojení?
Musím říct, že jsme spokojení. Ty zápasy, které jsme si před sezonou říkali, že bychom chtěli a měli vyhrát, se nám většinou podařilo zvládnout. Z toho pohledu spokojení být musíme. Ale ne uspokojení. Není to tak, že bychom si říkali, že se ta sezona nějak rozběhla a teď už to půjde samo. To určitě ne, moc dobře si uvědomujeme, že spousta zápasů je před námi a musíme pořád pracovat. Ale začátek sezony v Ostravě bereme.
I když sezonu jste začali vítězstvím v Děčíně, na většinu výher jste dosáhli ve své hale. Dokážete na Tatranu hrát lépe, než u soupeřů?
Ano, ano. Ta výhra v Děčíně po dlouhé cestě nám asi v dalších zápasech hodně pomohla. Ale na Tatranu, i když pro někoho je to stará a ošklivá hala, se nám hraje určitě líp. Pro nás a pro mě obzvláště, je to hezká a specifická hala. Víc si tam na soupeře věříme a dokážeme toho prostředí využít. Jsme doma sebevědomí a věřím, že přidáme i další vítězství.
