Článek
Budapešť (od našeho zpravodaje) ‑ Nejprve dlouze vyprávěla početné skupině japonských novinářů, často se smála, občas po očku sledovala obrazovku, aby si prohlídla svůj zlatý hod ze šesté série. Pak se posunula k českým médiím a zvesela zdravila: Ahooj!
Dá se popsat, co se vám honí v hlavě?
Já vůbec nerozumím svým pocitům. Nejdřív se mi chtělo brečet, teď jsem jen šťastná spokojená. Hlavní bylo pořád věřit.
Jaký byl váš poslední pokus soutěže, kterým jste se dostala ze čtvrté pozice na první?
Čtvrtý a pátý byl špatný. Ale mně ty poslední pokusy vždycky šly. Říkala jsem si, že jsem nejlepší a můžu hodit daleko. Ale pak už si to vůbec nepamatuju, viděla jsem ho pořádně až na videu.
Co vám říkal během závodu trenér David Sekerák?
Byl na tribuně hodně nervózní, snažil se mě motivovat. Víceméně na mě křičel. (směje se) Já dostala po prvním pokusu trochu křeč do pravého lýtka, noha při rozběhu tolik nefungovala, házela jsem nahoru a trochu doprava. Až moc. Obvykle mnoho změn v technice nedělám, jen jsem se snažila běžet rychleji. Až poslední pokus, ten byl v pohodě. (úsměv)
Váš kouč říkal, že během dne vás uklidnil oběd v budapešťské japonské restauraci.
To je pravda. Na hotelu není jídlo nic moc, tak mě David vzal do japonské restaurace. Bylo dobrý, ale pak jsem nemohla spát. A ve čtvrtek odpoledne to bylo ještě horší. Jen jsem koukala do stropu a srdce mi hodně bilo. To jsem byla strašně nervózní. Až když jsem přijela na stadion, viděla jsem hodně známých tváří, to mě uklidnilo.
Haruka Kitagučiová a její radost s koučem Davidem Sekerákem.
I rodiče sem za vámi přijeli?
Ano, také mi tu fandili.
Medaili jste získala už vloni na mistrovství světa v Eugene, tady jste ale byla v pozici vedoucí ženy světových tabulek…
Bylo to trochu jiné. Vloni bylo mým cílem dostat se do finále. Když jsem přijela do Maďarska, chtěla jsem medaili, ideálně tu zlatou. Věřila jsem v ní.
Trénink v Česku, jemuž jste musela mnohé obětovat, se zjevně vyplatil.
Nemám tam kamarády a rodinu, ale trenérova rodina mi hodně pomáhá. A mladí, kteří se mnou trénuji (Jan Výška a Petra Sičáková), taky. Vždycky, když jste nahoře, je to dobrý. (úsměv) A věřím, že mi fandili i Češi.
Jaký bude mít váš úspěch ohlas v Japonsku?
Oštěp tam není tolik populární, moc lidí ho neznalo, ale když jsem teď získala zlato, první pro Japonsko, myslím, že bude trochu známější.
