Článek
V roce 2016 slavil, když se ještě sčítaly výsledky z celé sezony. O rok později vyhrál finálový závod Diamantové ligy v Curychu, v sobotu jásal s trofejí přímo v sektoru v americkém Eugene. Pro český oštěp získal spolu s pětinásobnou šampionkou Barborou Špotákovou a Veselým už desátou trofej.
Výkonem 84,24 m stvrdil svůj triumf v momentě, kdy už měl vítězství jisté. „Čekal jsem bitvu ještě na větších metrech, ale podmínky nebyly pro dlouhé hody ideální,“ vyprávěl Vadlejch na stadionu Hayward Field, kde vloni vybojoval světový bronz.
Nejlepší tři se vešli do rozmezí půl metru, ale dva nejdelší pokusy patřily Vadlejchovi. Odměnou mu je prémie 30 000 dolarů (asi 690 000 korun). Podruhé nechal za sebou i olympijského vítěze a obhájce trofeje Níradže Čopru. Od olympiády v Tokiu měl přitom vždy navrch Ind.
„Snažím se na to nemyslet, ale jen to dokazuje, že každý je porazitelný. I v dobách Němců, kteří házeli strašné dálky, jsem byl schopný je porážet,“ připomíná éru Thomase Röhlera a Johannese Vettera.
Letos Vadlejch zapsal výsledkově životní sezonu. Nikdy nestál mimo pomyslné stupně vítězů. „Zatím jsem měl nejlepší rok 2017, kdy jsem byl párkrát čtvrtý, vloni jsem skončil i hůř. Letos jsem vyhrál i tři z pěti Diamantových lig,“ připomíná Vadlejch, jenž sezonu takřka jistě zakončí i v čele světových tabulek s výkonem 89,51 m.
„Vím, že můžu se všema závodit. A budu pokračovat, dokud nevystoupám nejvýš,“ říká s odhodláním směrem k příštímu roku a mistrovství Evropy a zejména olympiádě v Paříži. Však i zahraniční novináři se Vadlejcha ptali na jeho úctyhodnou vyrovnanost výkonů.
„Pomáhá věk a zkušenost. A je to i o pokoře. Třeba Níradž v našem sportu dokázal skoro vše a je to normální kluk. Je třeba to brát jako postupnou cestu a pořád na sobě pracovat. Někomu stačí jedna medaile, ale já vždy chtěl ukázat, že toho je ve mně spousta,“ říká odhodlaně Vadlejch, jenž za poslední tři roky přivezl medaile ze všech vrcholných akcí.
Těší se na rodinu
Teď už se ale těší domu na manželku Lucii a dceru Emmu. „Dva měsíce nebudu muset soustavně trénovat. Jen odpočívat nebudu, ale můžu si to teď říkat,“ usmívá se.
„Pro mě je nejvíc, že můžu trávit čas s Emčou, která roste před očima a dělá krůčky, které vidím jen přes kameru. Jenže nemůžete být na dvou místech najednou,“ krčí rameny.
