Žádný rozmar! Jak Zátopková vyvedla rodiče z omylu a dobírala si svého Ťopka

Podobné špičkování bylo kořením jejich vztahu, dvě z nejvýznačnějších postav historie české atletiky se ideálně doplňovaly na stadiónu i v soukromí. Blíže se poznali na jaře roku 1948 při závodech ve Zlíně, kde se Zátopek pokoušel o československý rekord na 3000 m. Všichni atleti z klubu museli nastoupit, i pětadvacetiletá stále ještě začínající oštěpařka Dana Ingrová.

Jenomže ještě před nejsledovanější disciplínou dne to byla právě ona, kdo překonal národní rekord, když oštěp poslala na 38,07 m. A tak nejdříve přál hvězdný Zátopek zatím nepříliš známé Ingrové.

„Tak ti gratuluju.“ „Tak ti děkuju.“ Takto Dana Zátopková později reprodukovala jejich první konverzaci, která se rozvinula, když po závodě na 3000 m šla pro změnu ona jemu s kyticí od klubových funkcionářů blahopřát ke zlepšení národního rekordu.

Poměrně dlouho trvalo, než si rodačka z Fryštátu (dnes v Karviné) našla cestu k oštěpu. Ve Vacenovicích u Hodonína, odkud pocházela její maminka, a kde Dana vyrůstala, ji nejprve oslovil tenis, později svou šikovnost uplatňovala při házené.

A nevedla si špatně – v roce 1949 vybojovala v dresu Slovácké Slavie Uherské Hradiště titul republikové mistryně. K oštěpu ji v roce 1946 přivedla náhoda na studiích tělovýchovy v Brně, kde se na prosbu kamarádky, která potřebovala zápočet, zúčastnila jako její soupeřka závodu.

Ingrová se tedy „obětovala“, ale když její hod za 34 metrů viděli zástupci brněnského Vysokoškolského sportu, ihned ji zaregistrovali. „I v novinách jsem byla napsaná tučným písmem. Přitom mě nikdo z mých známých nikdy s oštěpem neviděl. Naši si toho samozřejmě ani nevšimli a ještě několik dalších let pokládali můj nový sport za další rozmar, ze kterého stejně nic nevzejde,“ líčila. Jenže rodiče se tentokrát mýlili, mistrovství republiky jejich dcera ovládla.

Domácí šampiónkou byla i v olympijské sezóně roku 1948, ale nad její cestou do Londýna dlouho visel otazník. I proto, že už bylo na veřejnosti dobře známo, že jejím partnerem je Emil Zátopek.

„Jedna parta tvrdila, že bych ho rozptylovala, druhá argumentovala, že když nepojedu, bude to cítit jako nespravedlnost a nepřidá mu to,“ popisovala rozumování tehdejších funkcionářů.

Od podzimu už byla ze slečny Ingrové paní Zátopková. Tak rychle si získal elitní vytrvalec její srdce. „On na to šel od lesa. Neskládal žádné poklony, snažil se mě získat obětavostí. Stačilo říct, že bych něco potřebovala donést a hned vystartoval. Jeho obětavost mě okouzlovala,“ popisovala atletické námluvy. Manželství zjevně oběma svědčilo i sportovně.

Před cestou na olympiádu do Helsinek Zátopkovou zlobilo levé rameno, v tréninku musela improvizovat, aby kloubu ulevila. Na plochu olympijského stadiónu ale přišla dobře naladěná fyzicky a také psychicky. Finále oštěpařek se oproti programu opozdilo, takže by si Zátopková mohla vychutnat zlatý finiš svého muže v závodě na pět kilometrů. Závod ale vědomě nesledovala.

„Já zalezla do šatny a říkala si, že podle řevu poznám, jestli Emil vyhrál,“ líčí. Ale nepoznala. „Na chodbě jsem potkala sovětského trenéra Romanova a ptala se, kdo vyhrál. On na mě koukal, jak na blázna, že jsem se na svého muže nešla podívat,“ směje se.

Vzápětí měla definitivně jasno, když slyšela československou hymnu. „Volali nás do sektoru, já ve dveřích potkala Ťopka a říkala mu, ať mi půjčí medaili pro štěstí. Dala jsem si jí do tašky a mašírovala s ostatními,“ vypráví.

Cenný talisman se osvědčil. Hned v první sérii Zátopková hodila osobní i olympijský rekord 50,47 m. Soupeřky ze Sovětského svazu nedokázaly na její výkon odpovědět a seřadily se od druhého do čtvrtého místa. O kvalitě finále vypovídalo i to, že pětice nejlepších oštěpařek překonala dosavadní olympijský rekord.

Poté, co její muž už kariéru ukončil, Zátopková se v sedmatřiceti letech vydala na olympiádu do Říma. A ve věčném městě opět zabojovala a v bitvě elitních československých a sovětských oštěpařek získala stříbro za Elvirou Ozolinovou.

Zátopková byla rovněž členkou ženské komise IAAF, o její znalosti byl obrovský zájem doma i v daleké cizině. A tak trpělivě s manželem objížděla besedy po republice, oštěpařskou osvětu dělala na cestách po Asii i Americe, ale vždycky se ráda vracela do Uherského Hradiště či do Prahy.

Potomky neměli, občas z toho Zátopkovou přepadaly drobné chmury. „Copak myslíš, že lidstvo vymře, když my dva nebudeme mít děti,“ uklidňoval ji manžel. Po jeho smrti v roce 2000 si část popela odsypala do džbánku, aby měla Ťopka, jak mu přezdívala, stále u sebe.

Zato na relikvie svých úchvatných kariér si u Zátopků moc nepotrpěli. Zlatý oštěp z Helsinek jako ozdoba muzejní sbírky? Kdepak. „Starý smeták už byl rozbitý, tak jsem Ťopka ponoukala, že musíme pořídit nový. A najednou jsem zjistila, že popadl můj helsinský oštěp," s oblibou vzpomínala.