Článek
Co vám proběhlo hlavou, když jste s úsměvem na tváři probíhala cílem?
Já už asi na čtyřicátém kilometru věděla, že limit splním. Nechala jsem ve finiši všechno, chtěla jsem nahonit každou vteřinku, ale vzpomněla jsem si, že mi přítel říkal, ať se v cílové rovince usmívám.
Hned po závodě jste tvrdila, že to byl první maraton, který jste si užila.
Opravdu mám pocit, že šlo všechno jako po másle. Žádná velká krize, i když únava se samozřejmě hromadila a chytaly mě křeče, ale to už jsem věděla, že poslední kilometry do cíle zvládnu. Užívala jsem si běh a nemusela nic řešit.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak vám ale bylo o pár dnů dříve, když jste se v Keni dozvěděla, že maraton se přesouvá z Hamburku na nový termín a nějaký čas neupřesněné místo?
V jednu chvíli tam nejistota byla. Někteří běžci se začali přehlašovat na maraton do Itálie, tak jsem se bála, jestli se závod nezruší úplně a nemám taky běžet v Itálii. Mně bylo jedno, kde poběžím, jen jsem potřebovala mít jistotu, že ten závod bude. Když se i díky manažeru Juckovi potvrdilo, že bude v Holandsku, už jsem byla klidná.
Co se vám po závodě honilo hlavou? Promítl se vám celý životní příběh?
Spíš přišel takový slastný pocit uspokojení, že jsem si splnila cíl. Usnula jsem až někdy ve dvě, jak jsem byla napumpovaná adrenalinem, chodily mi gratulace, tak jsem se snažila odpovídat.
Vaše cesta od amatérky až na olympiádu je v mnohém unikátní.
Tolik si to neuvědomuju, jak se postupně posouvám. Ale často v reakcích lidí vidím, že můžu být vzorem, což mě samozřejmě těší.
Marcela Joglová s úsměvem v cíli maratónu v Enschede.
Jak důležitý byl pro splnění limitu tréninkový pobyt v Keni, tedy zemi běhu zaslíbené?
Pro mě je Keňa místem, kde se dokážu nejlépe soustředit, všechny tlaky nechám v Evropě a zaměřím se jen na sebe. Bydleli jsme mezi Keňany, hrozně mi pomáhali a fandili, i teď mi psali a volali. Hodně vděčím i jim, že mi tahali těžké tréninky, určitě se chci do Keni vrátit.
V Enschede jste pak závodila i s nejrychlejším maratoncem historie Eliudem Kipchogem, také to byl zážitek?
Ten závod byl dělaný hlavně pro něj, já byla ráda, že se svezu na vlně. Všímala jsem si, když mě na trati předbíhal, bylo příjemné se podívat, jak krásně a strojově běží. Mám od něj i podpis na čísle, tak jsem spokojená. (úsměv)
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Nebylo ubíjející kroužit na ploše letiště mezi zaparkovanými letadly?
Trochu jsem se toho bála, ale nakonec jsem to nevnímala. Jeden Estonec mi poradil, ať myslím jen na to, abych zůstala ve skupině, a já opravdu nemyslela na nic jiného, ani jsem se nedívala na hodinky, jen jsem věděla, kde jsou občerstvovačky.
Čím se odměníte za naplnění svého sportovního snu?
Před závodem si nejvíc musím odepírat jídlo, tak se těším, až si dám hamburger. Celý rok ho nejím, ale teď na něj mám opravdu chuť. (úsměv)
