Článek
Chystáte setkání s ostatními účastníky šampionátu v Helsinkách?
Už jsme jedno setkání měli, a další nevím, jestli se mi povede navštívit. Při olympiádě v Mnichově v roce 1972 jsem byla v domě vedle toho, kde zastřelili izraelské sportovce. Byla jsem tam zapálit svíčky, ptali se mě, odkud jsem, a zvali mě k nim. Teď jsem tedy dostala znovu pozvání do Izraele, tak je to těžké rozhodování. Ale s ostatními atlety se potkáváme i jindy.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Vzpomínka na premiérové mistrovství světa v Helsinkách je pro vás pořád silná?
Ano, protože mi týden před šampionátem zemřel otec a já patřila mezi ty, pro které jsou rodiče ti nejlepší lidé. Moje maminka byla tak statečná, že mě ani nezavolala domů, otce pohřbili a řekli mi to, až když jsem přijela ze soustředění.
V čem se atletika od roku 1983 nejvíce proměnila?
Změnila se celá společnost, lidé se mají líp. Z Moravy jsem po dálnici za chvíli v Praze. Když vidím cestou auta, jsou na nich třeba čtyři elektrokola. To všechno znamená pro atletiku i určitý odliv talentovaných lidí, studenti mají lepší možnosti. V naší době to bylo tak, že kdo dělal sport, měl možnost se mít lépe, jezdit do zahraničí. Dnes, když je všechno otevřené, je přitažlivost sportu menší. Ale doufám, že nebude tak zle, aby se naše atletika ztratila úplně ze světa.
Je pravda, že mnoho atletů ve světové špičce už Česko nemá, vás ale jistě hřeje, že jedním z mála je také koulař Tomáš Staněk.
Udělal velký krok, usadil se ve světové osmičce. Vždycky, když ho vidím, tak mu říkám, že vedle bohatýra Crousera a ostatních vypadá, že mu půjdu koupit capáčky a dupačky, je mezi nimi takový hošík. Zlepšil se technicky, ale když někdo může hodit klidně 24 metrů, je to těžké. Pomáhám mu, podporuju ho, přes 22 metrů může určitě házet taky.
Už 46 let vám patří halový světový rekord, jenže teď bude Světová atletika projednávat sjednocení rekordů a už by platil jen ten venkovní…
Myslím, že to není správné, protože podmínky venku a v hale jsou jiné. Ale řeknu vám, že kdyžtak budu v tabulkách druhá. Rekord mi nezruší, jen je sjednotí a já už se s ním potěšila dost. Já jen prosím Boha, protože jsem dost nábožensky založená, abych mohla dělat dál, co mám ráda. Stýkám se s lidmi, kteří jsou velmi významní a bohatí, a těším se z toho, že jsem se s k nim dostala a pomáhají nám. Jsem spokojená s tím, co mám.
Také jste při mistrovství republiky v Táboře převzala cenu od Evropské atletiky jako ocenění za to, co pro svůj sport děláte.
Už jsem jednu cenu dostala v roce 2019 za přínos v marketingu, ale tahle je nejvyšší. Mám už vyznamenání Za vynikající práci, Řád práce, medaili Za zásluhy o stát. Mám pocit, že když se podívám zpátky, život jsem neproflákala. Pro mě byla atletika vším. Za to, co jsem udělala v tréninku, přišla odměna v podobě výkonu. To je v atletice naprosto spravedlivé. V tom normální život není tak krásný, můžete se snažit, být dobří, ale skončit bez potlesku.
