Vstup do politiky? Chyba a hloupost, guláš se vařil jinde, říká slavící československá legenda

To ne, jen s přáteli a rodinou, žádné ceremonie, na to nejsem. Až při těch devadesátinách…

Letěl jsem tam s tím, že chci vyhrát, žádné myšlenky na druhé či třetí místo. Roli hrálo víc faktorů. Ve špičce jsem se motal několik let, věděl jsem, že koleno nemám ve stoprocentním stavu a další šance nemusí přijít. A natrénováno jsem měl jako nikdo jiný.

Ať je člověk věřící, nebo ne, občas inklinuje i k nadpřirozenu. Ne, že bych byl pověrčivý, ale probouzí to vnitřní sílu, že člověk na trati není sám. Ale udělal jsem to jen v Soulu.

Myslím, že jsem v kariéře neudělal moc chyb, ale tam jsem udělal hned tři, které mě mohly stát zlato. První byla, že jsem v přípravě nevzal dostatečně v potaz časový posun. Den před závodem jsem se cítil skvěle, ale pak to nebylo ideální. Druhá byla, že když se šlo do finiše na 17. kilometru, měl jsem si položit otázku, jestli takové tempo vydržím až do konce. A já chtěl diktovat tempo. Ale největší chyba byla úplně jiná.

To, že jsem se začal uspokojovat s druhým místem. Pak vypnete motory, chemie v těle přestane pracovat… Ale měl jsem štěstí, že jsem si pak uvědomil, kolik tréninků jsem pro ten závod absolvoval a že to nesmím jen tak pustit. Motory se zase nastartovaly, i když myslím, že 90 procent závodníků už by v sobě tu sílu nenašlo.

Závody jsou i o ní a o taktice… Když soupeře porazíte psychikou, fyzicky se porazí sám. Musíte mu naordinovat, co chcete vy. Na některé jako byl Damilano to neplatilo, ale většina šla oblafnout, narušit jim psychickou pohodu.

Občas jsem si takové věci ordinoval. Nebo jsem během závodu soupeře v zatáčce pustil s úsměvem před sebe. I to musí zabolet, když makáte a pak se na vás někdo usmívá a hraje si na gentlemana. Jindy jsem zase zvesela pozdravil kamaráda, co stál u trati… Jsou to maličkosti, které ale můžou soupeři sebrat sebevědomí.

Byl jsem jen poradce, svoji skupinu jsem nikdy neměl. S dětmi by mě to nebavilo, jsem spíš stavěný na disciplínu, která by měla být už u hotových atletů. A musel bych najít někoho, kdo by se tomu chtěl obětovat. Abych někoho tahal z baru, že je druhý den trénink? To by mě nebavilo, plýtval bych svůj čas. Navíc znáte pořekadlo, že doma není nikdo prorokem.

To bych byl špatný charakter, kdyby mě netěšilo, že po 28 letech někdo převzal žezlo. Možná by pro lidskou ješitnost bylo hezké zůstat jediným olympijským vítězem, ale já to tak rozhodně nebral. Těším se z každého dobrého výsledku slovenských, ale i českých atletů.

Jak se to vezme, nic není černobílé. Z osobního pohledu to byla hloupost a chyba, protože když jdete do politiky, musíte mít atributy, které sportovci obyčejně nemají. Třeba být trochu gumový, abyste se mohl ohýbat, přitom sportovci bývají přímočaří, tam se pokřivenost a faleš nenosí. Ale zkušenost to byla velká. Asi jsem byl i naivní, myslel jsem, že přijdu z ulice a můžu něco změnit. Ale ten guláš vaří jiní a jinde. I ti pomocní kuchaři jsou vysoko postavení a pak tam jsou lidé za okny, kteří můžou jen čuchat, jak se ten guláš vaří. A to jsem byl já…

Tomu jsem věnoval spoustu času… Měli jsme projekty, povolení, prostory i příslib dotace od vlády. Ale když se lámal chleba, přišel představitel, že dotace ano, ale chce z ní na dřevo čtrnáct procent. To jsem řekl, že na to kašlu a vycouval jsem… Aspoň se teď věnuji svým synům, kterým je 10 a 13 let, mám čas na rodinu, chodím na mládežnické akce.

Byl jsem do toho tak zažraný, až jsem si řekl, že mě to omotává a radši si dám chvilku pauzu. Do lesa chodím dál, jen teď bez pušky.

Teď jezdím méně, ale když je možnost, vyrazím moc rád. Mám rád Šumavu, Prahu… V hlavě nemám žádnou hranici, v Česku se cítím jako doma. A moc mě těší, když se potkám s přáteli z atletiky, ať už Helenou Fibingerovou, Jarmilou Kratochvílovou nebo Imrou Bugárem.