Článek
Žádnou velkou oslavu kulatin tedy nechystáte?
To ne, jen s přáteli a rodinou, žádné ceremonie, na to nejsem. Až při těch devadesátinách…
Medailí z vrcholných akcí máte spoustu, ale sportovní nesmrtelnost vám mezi československými fanoušky zajistila olympiáda v roce 1988. Předtím jste měl ze světových akcí tři stříbra, věřil jste, že v Soulu se zlata dočkáte?
Letěl jsem tam s tím, že chci vyhrát, žádné myšlenky na druhé či třetí místo. Roli hrálo víc faktorů. Ve špičce jsem se motal několik let, věděl jsem, že koleno nemám ve stoprocentním stavu a další šance nemusí přijít. A natrénováno jsem měl jako nikdo jiný.
Nepodcenil jste ani přízeň štěstěny, pod číslo jste si zašil čtyřlístek od manželky.
Ať je člověk věřící, nebo ne, občas inklinuje i k nadpřirozenu. Ne, že bych byl pověrčivý, ale probouzí to vnitřní sílu, že člověk na trati není sám. Ale udělal jsem to jen v Soulu.
Rozhodoval památný finiš dvacetikilometrového závodu s Němcem Ronaldem Weigelem. Už se zdálo, že vás soupeř setřese, kde jste v sobě našel síly?
Myslím, že jsem v kariéře neudělal moc chyb, ale tam jsem udělal hned tři, které mě mohly stát zlato. První byla, že jsem v přípravě nevzal dostatečně v potaz časový posun. Den před závodem jsem se cítil skvěle, ale pak to nebylo ideální. Druhá byla, že když se šlo do finiše na 17. kilometru, měl jsem si položit otázku, jestli takové tempo vydržím až do konce. A já chtěl diktovat tempo. Ale největší chyba byla úplně jiná.
Co jste si zpětně vyčítal?
To, že jsem se začal uspokojovat s druhým místem. Pak vypnete motory, chemie v těle přestane pracovat… Ale měl jsem štěstí, že jsem si pak uvědomil, kolik tréninků jsem pro ten závod absolvoval a že to nesmím jen tak pustit. Motory se zase nastartovaly, i když myslím, že 90 procent závodníků už by v sobě tu sílu nenašlo.
Chůze je především fyzická dřina, ale vaše síla byla vždy i v psychice.
Závody jsou i o ní a o taktice… Když soupeře porazíte psychikou, fyzicky se porazí sám. Musíte mu naordinovat, co chcete vy. Na některé jako byl Damilano to neplatilo, ale většina šla oblafnout, narušit jim psychickou pohodu.
To jste zkusil i v Soulu, když jste před závodem zašel na chvíli na diskotéku a tancoval u dveří, aby vás soupeři viděli…
Občas jsem si takové věci ordinoval. Nebo jsem během závodu soupeře v zatáčce pustil s úsměvem před sebe. I to musí zabolet, když makáte a pak se na vás někdo usmívá a hraje si na gentlemana. Jindy jsem zase zvesela pozdravil kamaráda, co stál u trati… Jsou to maličkosti, které ale můžou soupeři sebrat sebevědomí.
Z těchto i dalších vašich zkušenosti by mohli těžit mnozí chodci, ale vy jste se na klasickou trenérskou dráhu nikdy nevydal.
Byl jsem jen poradce, svoji skupinu jsem nikdy neměl. S dětmi by mě to nebavilo, jsem spíš stavěný na disciplínu, která by měla být už u hotových atletů. A musel bych najít někoho, kdo by se tomu chtěl obětovat. Abych někoho tahal z baru, že je druhý den trénink? To by mě nebavilo, plýtval bych svůj čas. Navíc znáte pořekadlo, že doma není nikdo prorokem.
Slovenský chodec Matej Tóth se raduje z triumfu na olympijských hrách v Riu v roce 2016.
Slovenská chůze si ale drží úroveň a předpokládám, že vám udělalo radost, když se díky Mateji Tóthovi hrála slovenská hymna na mistrovství světa i olympiádě.
To bych byl špatný charakter, kdyby mě netěšilo, že po 28 letech někdo převzal žezlo. Možná by pro lidskou ješitnost bylo hezké zůstat jediným olympijským vítězem, ale já to tak rozhodně nebral. Těším se z každého dobrého výsledku slovenských, ale i českých atletů.
Vy jste se ale vydal po kariéře jinou cestou, byl jste poslancem za Stranu demokratické levice. Jaká to byla zkušenost?
Jak se to vezme, nic není černobílé. Z osobního pohledu to byla hloupost a chyba, protože když jdete do politiky, musíte mít atributy, které sportovci obyčejně nemají. Třeba být trochu gumový, abyste se mohl ohýbat, přitom sportovci bývají přímočaří, tam se pokřivenost a faleš nenosí. Ale zkušenost to byla velká. Asi jsem byl i naivní, myslel jsem, že přijdu z ulice a můžu něco změnit. Ale ten guláš vaří jiní a jinde. I ti pomocní kuchaři jsou vysoko postavení a pak tam jsou lidé za okny, kteří můžou jen čuchat, jak se ten guláš vaří. A to jsem byl já…
Narazil jste i při podnikatelských aktivitách, kdy jste měl v plánu přestavět hotel na národní olympijské centrum…
Tomu jsem věnoval spoustu času… Měli jsme projekty, povolení, prostory i příslib dotace od vlády. Ale když se lámal chleba, přišel představitel, že dotace ano, ale chce z ní na dřevo čtrnáct procent. To jsem řekl, že na to kašlu a vycouval jsem… Aspoň se teď věnuji svým synům, kterým je 10 a 13 let, mám čas na rodinu, chodím na mládežnické akce.
Co myslivost jako vaše velké hobby?
Byl jsem do toho tak zažraný, až jsem si řekl, že mě to omotává a radši si dám chvilku pauzu. Do lesa chodím dál, jen teď bez pušky.
Říkáte o sobě, že jste Čechoslovák, jak často do Česka jezdíte? Před dvěma lety jste byl v Praze na oslavách 100 let republiky, potkal své bývalé atletické kolegy…
Teď jezdím méně, ale když je možnost, vyrazím moc rád. Mám rád Šumavu, Prahu… V hlavě nemám žádnou hranici, v Česku se cítím jako doma. A moc mě těší, když se potkám s přáteli z atletiky, ať už Helenou Fibingerovou, Jarmilou Kratochvílovou nebo Imrou Bugárem.
