Článek
Pražský mítink byl pro vás zjevně hodně emotivní.
Ano, byl. Hodně jsem se teď trápila a myslela, že budu čekat dlouho, než zase skočím dva metry. Snila jsem, že se vrátím na tyto výšky, budu vítězit a užívat si závody. Poslední tři roky to totiž po zraněních nešlo. Těžko si můžete něco užívat, když cítíte bolest. Byly momenty, kdy jsem nevěděla, jestli se vůbec vrátím. Ale nic bych na těch třech těžkých letech neměnila, protože mě posílily. Našla jsem díky nim víru v Boha a to je pro mě ta nejpozitivnější věc. Ale teď jsem ráda, že už je to pryč a můžu dělat, co miluju.
| Mějte informace ze sportu vždy po ruce! Stáhněte si do telefonu aplikaci Sport.cz na Google Play a AppStore. |
Už jste chvílemi nevěřila, že se ke skákání vrátíte?
To ne, já cítila, že ten den přijde. Ale musela jsem být připravená i na opačnou variantu.
Teď už trénujete zcela bez bolesti?
Ano.
Takže po zdolání dvou metrů to byly ve vašich očích slzy úlevy.
Ano. Ale znáte mě, pro mě není problém se rozplakat. (úsměv) Teď bylo prostě nemožné ty emoce udržet. Pořád tomu nevěřím, byl to strašně emotivní moment.
Překvapila jste v Praze sama sebe?
Nečekala jsem, že skočím dva metry po hodně nepovedeném úvodním startu v Göteborgu. Ztratila jsem sebedůvěru, měla jsem v hlavě zmatek. Není snadné se vracet. Neabsolvovala jsem dost skoků, abych mohla stabilizovat techniku a říct, že už můžu skákat dva metry. Pořád nejsem v optimální pohodě, začala jsem skákat teprve v lednu.
Užila jste si i diváckou atmosféru mítinku?
Určitě, byla skvělá. Mám ráda tyhle velké haly, kde vám zároveň nepřipadá, že fanoušci jsou moc daleko a můžete cítit jejich pozitivní energii. Pro mě bylo cenné, že jsem si mohla vyzkoušet pokusy na dvou metrech. V tréninku skáču maximálně 190. Bude třeba ještě několik soutěží, než budu schopná skákat z rychlejšího rozběhu. Teď hlídal můj rytmus trenér (Bojan Marinovič – pozn. red.). A já tu byla poslušnou žačkou. (úsměv)
Na halové mistrovství světa do Sopot tak můžete letět sebevědomá, výš než vy letos skočila jen Ruska Kučinová.
Je pravda, že z role úplného outsidera jsem se posunula do o poznání těžší pozice. Ale tohle jsem chtěla, nebojím se výzev. Tahle halová sezóna je pro mě bonusem, ještě v listopadu jsme vůbec nevěděli, zda budu schopná skákat. Ale Bůh byl ke mně milosrdný, tohle je dar.
Dvakrát jste dokázala halové mistrovství světa vyhrát. Podíváte se před cestou do Sopot na své dvě zlaté medaile pro povzbuzení?
S těmi zlaty mám malý problém. Nevím, kde jsou.
Opravdu?
Vážně. Myslím, že vím, kde jsou zlata mistrovství světa v Berlíně a v Ósace i mistrovství Evropy v Barceloně. Možná tam bude i halové zlato z Valencie, ale jistá si nejsem.
Takže máte někde zatoulané zlaté medaile a vy nevíte kde?
Je to tak. Ale jsou tady a tady (ukazuje na srdce a hlavu) a to je pro mě nejpodstatnější. Poslední tři roky jsem se hodně ohlížela do minulosti, pořád jsem se snažila vyrovnat se Blance z minulosti. Ale život jde dál, pořád se vyvíjíte. Jsou to dobré vzpomínky, ale nemůžete se pořád dívat zpět. Stále získáváte nové zkušeností a měníte se. Takže dokud vím, že ty medaile existují, nemusím se na ně dívat každý den.
Hodně mluvíte o Bohu, byl nějaký konkrétní moment, kdy jste se stala silně věřící?
Ano. Asi před rokem. Všechno se sešlo. V těch nejtemnějších momentech, kdy vám nic nedává smysl a nikdo kolem vám nedokáže poradit, hledáte pomoc a já ji našla. Vím, že mě Bůh miluje, ať skáču 190 centimetrů nebo 210. Nic mu nemusím dokazovat.
