Článek
Pár hodin před mítinkem dorazili rekordmani na setkání s médii a moderátor jim na videu pustil jejich rekordní skoky. „Kolikrát jsem ho už viděl? Určitě tisíckrát. Ale pořád mě baví na to koukat,“ rozesmál se Powell při pohledu na skok dlouhý 895 cm, kterým rozhodl památnou bitvu s Carlem Lewisem o zlato z mistrovství světa v Tokiu.
Je fajn být rekordmanem
„Rekord nebyl můj hlavní cíl. Šlo mi jen o to porazit Lewise. A aby se mi to povedlo, musel jsem rekord skočit,“ vzpomínal na 27 let starý závod ozdobený dodnes nepřekonanými výkony.
A zatímco Emmijan v Ostravě vykládal, jak už se těší, až jeho kontinentální maximum 886 cm někdo překoná, Powell by se přídomku světový rekordman zbavoval jen nerad. „Nebudu lhát. Až mě někdo překoná, budu smutný. Je fajn být nejlepší v historii,“ usmíval se.
V 54 letech si stále drží vysportovanou postavu, ostatně ještě před třemi lety se chtěl pokusit o veteránský světový rekord. Jenže pro zranění se ze závodu odhlásil a další pokus neslibuje.
Michu k dálce nenutí
„V hlavě to mám pořád, ale tělo už tolik neposlouchá,“ posteskl si. Radši teď pomáhá mladším atletům, v Kalifornii pracuje jako trenér, přesto jméno Powell ve startovních listinách mítinků zůstává. I v Ostravě se na dvoustovce představila jeho třiadvacetiletá dcera Micha reprezentující po mamince Kanadu.
„Běhala čtvrtku, všichni se mě ptali, proč neskáče do dálky. Potenciál určitě v sobě má, ale já jsem rád, že dělá disciplínu, která ji baví. A já jsem hlavně hrdý, že je výborným člověkem a úspěšná i ve škole,“ ujišťoval Powell.
