Článek
Vítězslav Veselý ve finále ME v atletice v Curychu.
Stejně jako Barbora Špotáková jste si klíčový hod schoval do páté série.
Ta to měla ještě vydřenější a s lepším koncem. Nebylo to nic lehkého, jsem rád, že mi aspoň jeden hod uletěl. Malinko jsem se zase pral s rozběhem, pak mi Železňák říkal: „Klidně jdi na držku, dopadni tam jako Finové.“ Tak jsem se rozběhl, udělal spodní oblouk a pak už si nic nepamatuju, akorát jak jsem brzdil rukama. A dopadlo to dobře.
Proto jste se Železnému po závodě symbolicky klaněl?
Určitě. On věděl, o co jde, ale vždycky to trenér musí umět závodníkovi předat, navíc není snadné to pak zrealizovat. Vsadil na jednu kartu a pak mi to pomohlo.
Říkal jste si, že nedopustíte, aby všechny medaile pobrali Finové?
Jsem rád, že jsem se mezi ně vloupnul. První tři Finové, to by byla ostuda pro nás, zbytek oštěpařů. Ale jsou dobří, respekt. Měli tu spoustu fanoušků, mají tam oštěp rádi… Díval jsem se na ostatní a říkal si, že nikdo nevypadá, že by ten trojblok mohl rozhodit, tak se tam zkusím vecpat. Měl jsem na to dva pokusy a věděl, že jsem připravený dobře. Věřil jsem si i na Ruuskanena, ale jsem rád, že jsem to dopíchl na druhé místo.
Čtvrtý jste byl na olympiádě i mistrovství světa. Nebál jste se, že sbírku doplníte?
To mě nenapadlo. Byla by to kompletace, ale nešťastná. Je to dobře, brambory nesbírám…
Jak si ceníte medaile ve srovnání s předchozími?
Myslím, že to prožívám stejně jako ty zlaté. Každá má jiný příběh, ale za tuhle jsem vyloženě rád. Letos to bylo jako na houpačce, nevěděl jsem, co od sebe čekat. Byl tu strašák povrchu, rozběhu… Myslím, že jsem z toho vytěžil maximum. Ještě bych rád řekl, že medaili chci věnovat Jaroslavu Halvovi, který letos na jaře zemřel. Byl to on, kdo mě naučil základy oštěpu. A vzhledem k tomu, že teď můžu bojovat o medaile, byl to dobrý základ.
