Článek
MNICHOV (od našeho zpravodaje) – Svěřenec Jana Železného předvedl nejdelší hod ve druhé sérii, na zlepšení Webera už nedokázal zareagovat. „Samozřejmě jsem chtěl vyhrát, ale stříbro za takový výkon není neúspěch,“ měl jasno Vadlejch, jenž zapsal 87,28 m.
Věřil jste, že to je pokus, který by mohl stačit na zlato?
Tušil jsem, že by to mohl být medailový hod, ale snažil jsem se tlačit dál. Říkal jsem si, že Julian je jedním z mála kluků, který se může ještě posunout. Já pak riskoval, což mělo za následky, že jsem neházel nejlíp. Zkompletoval jsem stříbrnou sbírku ze všech vrcholných akcí, takže teď bych se rád posunul.
Weber už ve druhé sérii ukázal, že vás může přehodit, ale přešlápl.
Letos jsem zažil, že mě Julian přehodil posledním hodem, do závěrečného pokusu není nic jisté. Obzvlášť v generaci, kdy má na světě sedm oštěpařů přes 89 metrů, je možné úplně všechno.
Pro Webera hrála vynikající atmosféra na stadionu.
Podporu měl obrovskou a nebyl sklíčený, naopak mu pomohla a ukázal, že je velký závodník. Po spoustě čtvrtých míst vybojoval medaili.
Vy máte letos dvě, bronz z mistrovství světa a stříbro teď z Mnichova.
Světová medaile je vždycky víc, je důležitá, ale vítězství je vítězství. Jak říká trenér, vítěz zajímá všechny, poražený nikoho. Na druhou stranu jsem ukázal, že i na dvou vrcholných akcích v jednom roce se dají získat dvě medaile. Už jsem lehce unavený a jsem rád, jak to dopadlo. Kdyby mi tohle někdo řekl před sezonou, beru to všema deseti. Na velkých akcích jsem hodil za 88 a 87 metrů, což hovoří za vše. Je to skvělý.
Radost Jakuba Vadlejcha po oštěpařském finále v Mnichově.
S Weberem jste se po jeho dlouhém přešlapu bavil. O čem?
Já se ptal, co se stalo a říkal mu: „Hele, to můžeš v pohodě zopakovat, zůstaň koncentrovaný.“
Opravdu si tak přejete?
Opravdu. Kolikrát jsme zažili, že jsme se navzájem povzbuzovali, když jsme oba házeli daleko.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Weberovi sice fandila většina diváků, ale vy jste zase měl na stadionu manželku i malou dcerku Emmu. Věděl jste, kde sedí?
Přímo za mnou, věděl jsem o nich. Je to hrozně pěkné, samozřejmě malá teď neví o světě kolem, ale věřím, že s přibývajícím věkem vědět bude a bude mě podporovat i hlasitěji. (úsměv)
Můžete do dalších let ještě někde přidat v tréninku, nebo teď už rozhodují spíše zkušenosti?
Je to o těch zkušenostech. Myslím, že jsem letos nabral další do sbírky, ty se vždycky hodí. Vždy jsem chtěl vybojovat medaile pro Českou republiku a už mám čtvrtou velkou. Věřím, že ještě nějaké přidám.
Barbora Špotáková a Vítězslav Veselý vám v dlouhověkosti můžou být velkou inspirací.
Přesně tak. Bára v 41 letech, Víťa v 39. Nevím, jestli budu schopný v tomhle věku házet… Na druhou stranu, když jim to řeknu, odpoví: „Uvidíš, taky jsme si to nemysleli a zvládli jsme to.“ Samozřejmě bych za to byl hrozně rád. Dělám, co miluju, a jsem rád, že jsem na takové úrovni.
S Veselým jste byli krátce na stříbrné a bronzové pozici, vzpomněl jste si v tu chvíli na olympijské Tokio, kde jste dopadli stejně?
Říkal jsem si to, ale za dvacet sekund si Fin hodil osobák. V ten moment jsem si říkal: „Ty jo, na mistrovství Evropy medaile za 86 a půl metru, to nebylo ani v Berlíně a tam se naházelo.“ Naopak byly šampionáty, kdy bylo zlato za 83 metrů. Opravdu to ukázalo kvalitu této generace a můžeme se těšit, co se bude dít příští rok.
