Už nejsem jednička? Nemusí všechno viset na 38leté paní se dvěma dětma, vítá Špotáková

Pořád na to vzpomínám… Byli tam se mnou (přítel) Lukáš i Janeček, tam vlastně začal chodit, bylo to bezva. Letos jedu sama, ale mám radost, že tam bude i Zuzka Hejnová. Protože jak stárnete vy i lidi kolem, vaši vrstevníci s atletikou končí, což je pro mě trochu těžký, když tam zůstávám sama. A Zuzka je sice mladší, ale jak byla dobrá už někdy v šestnácti, tak skoro celou kariéru prožíváme spolu. Jen jedna věc mi na mítinku v Římě vadí.

Závodíme v pět, když další klasická disciplína je až v půl sedmé, což absolutně nechápu. Malinko v tom vnímám soumrak technických disciplín, příští rok asi nějaké z Diamantové ligy vyřadí… Ale já jsem připravena se vyrovnat se vším, to je moje devíza, že mě máloco rozhodí. Koukala jsem na startovku a bude to takové malé mistrovství světa, jen bez diváků. Možná kdyby byli, budu přemotivovaná, takhle myslím, že mě soupeřky namotivují dostatečně.

Situace se změnila, už nejsem jednička a vyrostla mi zdatná konkurence. Vnímala jsem ji už vloni a jsem za to jedině ráda. Nikole přeju, aby zažila aspoň z části podobnou kariéru jako já. Mě ta konkurence bude motivovat, daleko zajímavější bude i mistrovství republiky. Jsem ráda, že všechno nemusí viset na 38leté paní se dvěma dětma, aby se ode mě nečekalo zachraňování medailí, takový tlak na zádech jsem dřív měla. Teď toho mám na zádech docela dost a jsem ráda, když to ponesou za mě jiní.

Jak ona trénuje hodně s Víťou Veselým, potkáváme se minimálně. Jsme i rozdílné typy, ona asi na Tři sestry nezajde. (úsměv) Ale na Diamantové lize je vždycky dobře, když jsme dvě. Můžeme si říct, jak daleko jsme při rozběhu od čáry, to může být dobré.

Kupodivu je podobně hladký jako po prvním dítěti. Samozřejmě pochyb v hlavě je daleko víc, jsem si vědoma i věku. Ale mám pořád stejnou podporu rodiny i dobrého fyzioterapeuta, který se mnou jezdí, což je pro mě docela důležité. Díky tomu jsme dali dohromady malinký problém s achilovkou, který jsem měla na soustředění v Portugalsku.

Lukáše určitě ano, to by nebylo dobré, kdyby nejel. Ale sama uvidím. Kdyby mi to nešlo, vždycky můžu říct ne, hlavní cíl je Tokio a přelom září a října je pro mistrovství světa dost zvláštní termín. Víc atletů zvažuje ho vynechat kvůli olympiádě. Navíc kvalifikace a finále jdou den po sobě, což je pro takhle staré tělo velmi náročné. (úsměv) Pořád to nechávám otevřené, času je dost. Ale než půjde Janeček v září do školy, rozhodnu se.

To bych určitě neřekla. I trenér mi připomíná, jak jsem mu kdysi říkala, že po sezoně končím, i manažer Varhaník mě jednou přemlouval. Ale to rozhodnutí musí uzrát, ne ho dělat, když jste znavení ze sezony. Je lepší si dát měsíc volno.

Základ je, že to pořád jde. Za těch deset let jsme postavili dům, přestěhovala jsem se, mám jiný způsob tréninku, kdy můžu něco odtrénovat doma. Třeba biatlonistky to mají náročnější, závodí každý víkend, zatímco v atletice si, když máte výkonnost, můžete určit kdy a kde chcete závodit. Ale doufám, že nebudu případ, který se zhroutí, když mu začne jiná kariéra. Kolikrát mi to s rodinou přijde podobné, jako když jsem někdy před třinácti lety studovala.

Holky od nás ve skupině studujou, takže na trénink přijdou unavené ze školy, já z domu. Ale ten trénink mi pomůže, za hodinu už se na Rudu (trenéra Černého) směju a vtipkuju.

Rozhodně chci pokračovat do olympiádu v Tokiu, ale poslední dny mám tolik práce, že přemýšlím jen kousíček dopředu. Ale už si víc dovedu představit, že bych předávala zkušenosti, spíš dětem než dospělým. Protože trenéři vrcholových atletů takřka nemají osobní život, navíc dospělí svěřenci často po prvním neúspěchu odcházejí k jinému trenérovi… To radši nějaké dětičky třeba v Kladně, zkušenosti mám od Rudy i Honzy Železného, oba rodiče byli pedagogové, tak nějaké geny tam snad budu mít.