Článek
V roce 1997 jste byl na své první vrcholné seniorské akci a hned dodnes nepřekonaný český rekord. Čekal jste tehdy od sebe takový čas?
Takhle silné zážitky zůstávají v paměti, národní rekordy se neběhají na počkání. Tohle bylo i pro mě obrovské překvapení. Před pár dny mi kamarád psal, že jsem byl v televizi, dávali Branky, body, vteřiny po 25 letech. (úsměv) Tam byl můj první rekord na Odložilově memoriálu, kdy jsem běžel čtvrtou čtvrtku překážek v životě, nikdo s tím nepočítal a já vylepšil 23 let starý rekord. A v Aténách jsem ho posunul o další víc než sekundu. Byl to neskutečný zážitek, dostal jsem se do finále mistrovství světa, za mnou skončili i olympijští vítězové.
Bylo vám teprve dvacet let. Čekal jste, že rekord budete dál posouvat?
Každý rok jsem bojoval, abych ho překonal, můžu vyjmenovat x možností, kdy na to bylo. Hodněkrát jsem byl blízko, na mistrovství Evropy 2002 jsem vypuštěné semifinále i ne tolik povedené finále běžel pod 48,50. Jsem přesvědčený, že jsem měl na čas pod 48 sekund, bohužel se to nepovedlo. Ale pořád mám u nás snad nejlepších padesát časů historie, nemám se za co stydět, i když jsem chtěl běžet ještě rychleji.
Jiří Mužík (vlevo) dohlíží na první díl akce Přeskoč Jirku.
Světový rekord se za poslední rok výrazně posunul, čeští překážkáři se vašemu času zatím neblíží. Jak dlouho myslíte, že ještě odolá?
Světová špička se posunula, ale pořád je to o třech lidech. Ti běhají časy jak z jiného vesmíru, ale zbytek je na tom stejně. Na poslední Diamantové lize také vyhrál Brazilec Dos Santos neskutečným výkonem, ale druhé místo bylo přes 48,50 a třetí přes 49. To dřív se běhalo na spoustě mítinků rychleji. Češi jsou schopni běžet občas pod 50, teď se to po letech povedlo Martinu Tučkovi, Víťa Müller běhá pravidelně slušně, což je super. Ale za mě jsme běhali tři rychleji, Štěpán Tesařík má čas 49,09 a na větší mítinky se nedostal. Pamatuju si, že jsem jednou vyhrál mítink za 49,50 a v novinách psali, že jsem běžel průměrně.
Čemu se teď věnujete? Pohyboval jste se i ve světě finančního poradenství.
To byla chvilková záležitost, kdy jsme se snažili to propojit se sportem. Byl to projekt na úrazové pojištění pro sportovce, dávalo mi smysl dělat osvětu, protože jsem si sám prošel těžkými zraněními. Ale je mi bližší samotný sport, přiklonil jsem se k trénování a jako kondiční kouč jsem spolupracoval s volejbalisty, házenkáři, fightery, ragbisty… Zkrátka napříč sporty, což mě baví, získal jsem nové zkušenosti a kamarády. A k tomu se věnuju dětem, synovi bude šestnáct a hraje fotbal, baví mě mu pomáhat, k tomu jsem přibral další děti a rozjel kempy pro různé věkové kategorie. Jsem příznivcem všestrannosti, v tomhle věku nemá být trénink specializovaný a atletické základy jsou třeba v každém sportu.
Teď jste rozjel i projekt Přeskoč Jirku. V čem spočívá?
Měl jsem to v hlavě během covidu, kdy spousta dětí přestala sportovat a už se nevrátila, což mi potvrdili trenéři. Přitom sport formuje zdraví celé populace, tak se snažíme děti přitáhnout zpátky a nejde o vrcholový sport. Děti přijdou a zdarma si zazávodí, zablbnou, dostanou nějaké ceny, někdo se tomu zase začne věnovat organizovaněji. Protože děti máme šikovné, jde o to, jak se vedou. První díl jsme dělali před měsícem a mělo to ohlas u dětí i rodičů, tak v sobotu chystáme dvojku. Po trávě na pražském Vypichu se proběhnou po okruhu, co má asi 400 metrů, a můžou se porovnat s mým časem. Je pravda, že když jsem běžel ten rekord, někteří rodiče ani nebyli na světě, ale výhoda je, že teď si mě můžou vygooglovat. (úsměv)
Často vás vídám i na atletických mítincích, nevyrazíte na srpnové mistrovství Evropy do Mnichova, kde jste se přesně před 20 lety stal vicemistrem Evropy?
Napadlo mě to, ale s dětma je program nabitý. Mladý hraje fotbal na hodně slušné úrovni, zápas má každý týden, tak se mu program přizpůsobuje. K tomu další dvě děti, nejmenší má dva a tři čtvrtě roku, tak s ním můžu dělat blbosti, co už starší nechtějí, vyrazíme na kole na zmrzku… Nedá se zvládnout všechno.
