Článek
Úleva a povzbuzení? V předchozích čtyřech závodech jste atakoval metu 21 metrů marně.
V rozcvičování jsem tu hodil 21, mohlo to být vyřešené prvním pokusem, kdybych nebyl laxní. Ale věděl jsem, že jsem na tom dobře. V závodě jsem přitom nešel po nějakém extra dlouhém pokusu, nejdůležitější bylo vyhrát. Musel jsem se pak trochu naštvat, aby tělo spolupracovalo a nebylo přivypnuté.
Vaše příprava byla posunutá kvůli zranění ruky. Cítíte, že forma dochází postupně?
Je to tak, házím zhruba o měsíc kratší dobu než běžně. S utrženou kostí jsem nemohl do tréninku vlétnout jako normálně, i fyzická příprava byla hodně narušená. Zhruba do Vánoc jsme testovali, co ruka vydrží, až pak jsme začali házet naplno. Bolest se začala ozývat, tak jsme s tím pak ještě trochu laborovali. Nevěděli jsme, jestli halovou sezonu absolvuju. U kosti vám nikdo neřekne: „Hodíš naplno a bude to dobré.“ Jedním hodem i jedním blbým pohybem v posilovně se to mohlo vrátit. Teď už věřím, že to je zažehnané, ale manko mám.
Posunul jste se na čtvrté místo letošních evropských tabulek. Získal jste sebedůvěru, že můžete bojovat už o svou pátou medaili z halového mistrovství Evropy?
Nemyslím na ni. Spíš jsem rád, že to jde nahoru, trefil jsme pokus, ale samozřejmě to ještě není tam, kde bych chtěl. Ale ještě je čas, absolvuju soustředění a pak budu v Praze odpočívat.
Už nemusíte být na trénincích opatrnější?
To ne. Spíš jsem si to oťukával jako ryby háček. Občas to může bolet, ale řekli jsme si, že když to nedojde do stavu, že se třeba budu budit v noci, tak budeme pokračovat. A to se povedlo.
O druhém vrcholu halové sezony v podobě mistrovství světa v čínském Nan-ťingu jste s trenérem neuvažovali?
Ne, tím, že jsem ani nevěděl, jestli absolvuju halovou sezonu. Ale šlo to dobře. Na to, že stárnu, se hojím dobře. (úsměv)
Tomáš Staněk získal už svůj sedmý domácí titul.
Už se v sektoru potkáváte i se synem vašeho trenéra Petra Stehlíka, říkáte si, že jste v kruhu už dlouho?
Dobré je, že mě pořád neporážejí. Já se cítím relativně mladý. Samozřejmě nějaké bolístky mám, ale evidentně to jde i po takovém zranění. Vůbec neuvažuju, že bych končil. Pořád mě to baví, to je důležité.
I když se zejména váš tréninkový parťák Tadeáš Procházka zlepšuje, opět jste vyhrál s více než dvoumetrovým náskokem.
Je to škoda, asi tomu není nikdo schopný obětovat tolik, co já. Kluci to nemají jednoduché, nikdo jiný, kdo by hodil za 22 metrů, tu nebyl. Ale je vidět, že začínají vystrkovat růžky. Minimálně u Tadeáše, když se stabilizuje, by to mohlo být dobré. Musí hodně opisovat. (úsměv)
Titulů máte spousta, ale první v dresu Kladna. Proč jste se přesunul z pražského USK?
Po sezoně mi byl ponížen plat, změnily se tabulky z vlády. Dozvěděl jsem se, že jsem neměl medaili, tak mi vzali část platu. I když jsem splnil ostrý limit pro mistrovství světa, což moc atletů nemá. A Kladno mi nabídlo pomocnou ruku. Středisko s tím souhlasilo, tím, že je klub spíš postavený na ženském družstvu.
