Článek
Rodák z Ukrajiny, který přišel do Česka ještě před ruskou agresí za prací a díky své manželce v sobě znovu objevil vášeň pro kladivo, už nemusí házet doma po nocích za svým domem. Má smlouvu na pražské Dukle, jenže kouč Dušan Král s ním nemůže být na trénincích tak často, jak by potřeboval.
Osobní rekord 77,98 metru, skalpy špičkových soupeřů, parádní vstup do sezony.
S tím jsem velice spokojený, osobní rekord na tak kvalitně obsazeném závodě se dvěma olympijskými medailisty z Paříže se cení, tak proč si stěžovat. (úsměv) Přípravu jsme k závodu směřovali, teď jsem si dal dva dny volna a pak se vrhnu znovu do práce směrem k mistrovství světa v Tokiu.
Loňský rok byl váš první, kdy jste mohl reprezentovat Česko, nominoval jste se na obě vrcholné akce. Čekal jste od sebe ještě víc?
Šestnácté místo na olympiádě je krásný výkon, už jen se tam dostat dá spoustu práce. Musíte sbírat body na závodech, z celého světa jede jen 32 lidí. Ale chtěl jsem projít kvalifikací, což se nepovedlo, navíc jsem si zranil loket, od druhého pokusu v kvalifikaci jsem nemohl natáhnout ruku. Na mistrovství Evropy jsem nestačil technicky, fyzicky jsem byl připravený dobře, výkonnost na elitní osmičku jsem měl.
Na evropském šampionátu v Římě hrála roli i nervozita? Přece jen jste na vrcholné seniorské akci startoval poprvé.
Bylo to náročné. V květnu přišlo povolení od Světové atletiky, abych reprezentoval Česko, a hned v červnu se konalo mistrovství Evropy, všechno to šlo rychle.
Od podzimu jste získal status profesionální atleta. Byla to pro vás velká změna?
Určitě byla, už v přípravě jsem měl víc času na trénink, mohl jsem trénovat dvoufázově, šestkrát týdně.
Do práce na stavbách už tedy nemusíte?
Před olympiádou jsem ještě chodil, ale po ní jsem skončil, dostal úvazek a pokračoval jako profesionální atlet.
Takže i vaše noční tréninky, kdy jste házel za tmy kladivem na pole za domem, už jsou minulostí?
Ještě si občas zaházím, ale jen když mám chuť. Když jsem odpočatý, večer se cítím dobře, tak si zatrénuju, ale už to není nutnost.
Jak jste trénoval přes zimu? Většinu času jste strávil v Česku.
Vycházím z ukrajinské kladivářské školy. Nestěžuju si na počasí, trénuju i v minus 15. Práce v takových podmínkách je důležitá, pak se vám závodí v teple líp. Házel jsem už i v minus 28. Pak vás na závodech nic nepřekvapí. A já zimní přípravu miluju, každý den je to makačka a večer se cítím na sedmdesát let. (úsměv) Ale kladivo potřebuje házení, jak čtyři dny s kladivem neházíte, začínáte s technikou skoro odznova.
Volodymyr Myslyvčuk po návratu z Evropského vrhačského poháru.
Co když sněží? Kruh může být kluzký…
Tak ho odházíme a nalejeme tam horkou vodu. Soli dáme jen málo, ta není dobrá pro beton. Ale házet musíme, jen bych u toho potřeboval být více s trenérem.
Proč s vámi Dušan Král nemůže být na všech trénincích?
Celou dobu se mnou tady spolupracuje, bez něj bych takové výkony neměl. Já se stal profesionálem, můžu víc trénovat, ale trenéra vidím maximálně třikrát týdně. Nemá totiž plný úvazek, takže i když za mnou jezdí, kdykoliv může, tak je to pořád málo. Chceme se dostat do elitní osmičky na mistrovství světa a tohle je pro techniku komplikace. Cítím se malinko blbě, že já jsem profík a trenér ne. Bez sportovce není v atletice trenérů, a když nebudeme mít kladivářské trenéry, za pár let nebudou mít koho trénovat.
