Článek
Budapešť (od našeho zpravodaje) ‑ „Ve finále už budu mít menší nervy, než když jsem šla do kvalifikace. Být nejhůř dvanáctá na světě je nádherný výkon, ale nic nevzdávám a budu bojovat o nejvyšší příčky,“ slibuje.
Vedro, dlouhá a nabitá kvalifikace… Jak náročná byla?
Byla hodně dlouhá, ale s tím jsem do toho šla. Jsem nadšená, ale fakt jsem si to vybojovala. Je neskutečné, že dvanáct holek skočí 465.
Čekala jste, že bude třeba pokořit finálový limit?
Čekala. Šla jsem do závodu s tím, že bude potřeba skočit 465. Nevěděla jsem, jak ta soutěž bude probíhat, ale když jsem viděla startovní listinu, popravdě jsem se trochu zděsila. Bylo tam 37 holek, což je extrémně vysoké číslo. Trenér (Štěpán Janáček) si myslel, že limit bude ještě výš.
Na začátku jste skákala na první pokus, takže pauzy mezi pokusy byly dlouhé.
Ale očividně jsem se s tím poprala dobře. Snažila jsem se rozptýlit, nesoustředit se na závod a jak ostatní holky skáčou. Ke konci mi samozřejmě docházely síly, ale snažila jsem se mezi pokusy nějak udržovat a šetřit síly na závěr. Kvalifikace je pro mě vždycky nejtěžší a nejdůležitější závod.
Také bylo vidět, jak se vám ulevilo, když jste na druhý pokus zdolala 465.
Úleva to byla obrovská, fakt jsem si oddechla. Byla jsem hrozně spokojená a zároveň unavená. Hned jsem si řekla: Ty jo, jsem ve finále mistrovství světa, skvělý!
Radost Amálie Švábíkové po úspěšném skoku v budapešťské kvalifikaci,
Hned u sektoru byla vlajka s nápisem Kadaň, odkud pocházíte…
Ani nevím, kdo ji tam dal. Z rodiny jsem tu měla jen bráchu s přítelkyní, ale na finále přijede celá rodina i (přítel) Ondra, tak se těším.
Nedostali vás trochu pod tlak, když si pořídili lístky až na finále?
Samozřejmě, že trochu jo. (úsměv) Věděla jsem, že by bylo takové blbé, kdyby přijeli na finále a já se tam nedostala. Na druhou stranu mě všichni uklidňovali, ať na to nemyslím, že jedou koukat na atletiku. Ale jsem ráda, že to vyšlo a budou koukat i na mě.
