Článek
Jaký přesně byl osud vašich tyčí?
Řešili jsme to celou neděli, až kolem půl desáté večer mi řekli, že na letišti nějaké jsou, ale nebyli si jistí, jestli je to můj obal. Problém byl, že z mítinku v Monaku jsme letěli s Peťanem (přítel Petr Svoboda – pozn. red.) a oni je odbavili pod jeho jménem, zatímco to pak hledali na mé jméno. Hrozný zmatek...
Jak jste tuto situaci zvládala psychicky?
Tři dny jsem byla v nejistotě, ale pořád jsem věřila, že se najdou. Spíš bylo únavné to běhání po letišti a vyřizování... Skákací tréninku už jsme stejně neplánovali, takže jsem tyče chtěla vidět až před závodem. V tom komplikace nebyla.
V podobné situaci jste byla i vloni před mistrovstvím světa v Berlíně...
To jsem byla bez tyčí dokonce dvanáct dnů, to byla nejdelší doba, co pamatuju.
Už jste přemýšlela i o tom, od koho byste si v Barceloně tyče půjčila?
Nejschůdnější by to bylo od Romči Maláčové, ale ta má tyče o dost měkčí. Na kvalifikaci bych to z kratšího rozběhu snad nějak zvládla a pak doufala, že do finále by dorazily. Vloni před Berlínem jsem se ptala Polky Pyrekové, ta slíbila, že nějaké přiveze a pak řekla: „Sorry. nevešly se mi do auta.“ Na nějaký menší mítink by to nebyl problém, ale takhle na šampionátu asi jo... Možná kdybych skákala jen kolem 430, bylo by to jednodušší
