Článek
Ulevilo se vám, že budete mít zase o něco lepší podmínky pro trénink?
Stadion už můžeme využívat, ale bez vnitřních prostor. Trénovat jsme mohli i mimo stadion, ale pro nás je důležitá posilovna, do níž nemůžeme.
I oštěpem jste házeli mimo stadion?
Nám teprve před pár dny skončila povinná karanténa, ale házení se dá imitovat třeba do peřiny nebo matrace i někde venku.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak jste nahrazovala posilovnu? Mohla jste si vzít nějaké činky třeba domů?
My se vrátili z Afriky jako jedna z posledních skupin, takže posilovna na Dukle už byla trochu rozebraná. Naštěstí trenér něco má, dal se využívat i prostor venku, kam se vyskládalo nějaké náčiní. A doma jsme používali, co se dalo, naložila jsem kufr, využila prací prášek i brambory. (úsměv)
Jak vám utíkala domácí karanténa?
Docela dobře, po dvou měsících na soustředění tam bylo plno práce, vrhla jsme se i na čtení, něco uvařila, dalo se to zvládnout.
Také jste se pustila do hry na ukulele. Jak jste se k tomu dostala?
Když jsem byla na Bali, hodně lidí tam na ukulele hrálo a mně se to líbilo. Stejně tak kytara, ale ta mi přišla na hraní těžká, ukulele má jen čtyři struny. Chvilku jsem se trápila, ale baví mě to. I v Africe jsem si zahrála, když nebylo co dělat.
I s ostatními atlety?
Když jsme měli společné grilování, pozvali jsme i zahraniční oštěpaře a s Nikčou Tabačkovou hrály a zpívaly, bylo to fajn.
O vás je známo, že ráda tancujete, baví vás tedy i zpěv?
Zpívání určitě není můj obor, i hrání na nástroje šlo vždycky mimo mě. Také jsem měla ze začátku ostych, ale k hraní na ukulele ten zpěv patří a člověk se po pár tónech chytí. Ale na žádnou pěveckou soutěž to rozhodně není. (úsměv)
Nikola Ogrodníková při příjezdu na vyhlášení Atleta roku 2019.
Zpátky k atletice – máte za sebou první půlrok pod vedením Jana Železného, byl hodně jiný?
Neřekla bych, už jsem s ním trénovala dříve, i s Víťou (Veselým) jsme měli podobné schéma, jen jsme přidali některé prvky, něco upravili… Spíš to bylo jiné v tom, jak jsme velká skupina.
Také jste před soustředěním v nadsázce doufala, že si snad nepolezete s vašimi parťačkami Nikol Tabačkovou a Irenou Gillarovou na nervy.
To se nestalo. Byli jsme rozdělené kluci a holky, trenér byl na stadionu od rána do večera, naštěstí měl i dva pomocníky, ale i tak to měl náročné. My se tak s klukama skoro nepotkaly, ale bylo to fajn, ani zdravotně mě nic nelimitovalo, škoda, že jsme nemohli zůstat až do konce.
Jak probíhalo rozhodování, zda zůstat, v momentě, kdy se areál v jihoafrickém Potchesftroomu postupně zavíral?
Skoro všichni jsme chtěli zůstat, i když zavřeli posilovnu, říkali jsme si, že na vlastní nebezpečí ještě vydržíme. Ale pak už nám místní univerzita zrušila bydlení a z hodiny na hodinu jsme se rozhodli, že poletíme domů, protože společnosti už rušily lety, tak měl i trenér strach, abychom tam neuvízli.
Věříte, že si letos zazávodíte?
Věřím, že se to povede, ani se moc nechci připravovat na variantu, že by se vůbec nezávodilo. Teď jsem ráda, že můžu být venku, což je po karanténě příjemná změna, uvidíme, jestli za další měsíc trénování nebudu protivná, že nemůžu závodit…
Roční odklad olympiády se podepsal na vaší motivaci?
To bych neřekla, pořád jsem si říkala, že nějaké závody budou. Zklamaná jsem byla, když několik měsíců směřujete k nějakému vrcholu a přeloží ho na další rok, ale bylo to asi nejlepší možné řešení.
