Článek
Zvedá vám tento výkon sebevědomí?
Strašně moc. Skákalo se mi velmi dobře na to, jaká tady na Strahově bývá tma. Skákala jsem na pohodu, uvolněně… Moc mi pomáhá, že každý závod a trénink se utvrzuju v tom, že jsem na dobré cestě. Skáču a konečně můžu začít pracovat na technice, kterou jsem dříve zvládala a pak ji zapomněla. Není to ještě stabilně vyskákané, jsem pořád v očekávání, co bude. Ale určitě se teď směrem k mistrovství Evropy cítím lépe.
Co způsobilo, že jste techniku zapomněla?
Bavila jsem se o tom s více lidmi, to si zažil snad každý tyčkař, který skákal už delší dobu a vzhledem k tomu, že už skáču patnáct let, tak si zasloužím mít půl roku krizičku. Jsem ráda, že se to dává dohromady, tréninky mi teď sedí úplně neskutečně, strašně mě to baví a spolupráce táty s Pavlem Slukou je fantastická.
Během kariéry jste tyčkařských koučů vystřídala několik, čím to? Pořád hledáte cesty, jak se posunout ještě výš?
To ani ne. Člověk spíš v určitém místě zamrzne a ať se trenér snaží svěřenci do hlavy vštípit, co chce, tak ten závodník občas vypne a nevnímá. Taky se stane, že si ti dva nesednou a rozejdou se mimo tréninkové debaty. Také jsem nad tím přemýšlela, že už bych mohla přestat měnit trenéry. Ale já si myslím, že s Pavlem už to doklepeme do konce, jestli teda se mnou vydrží, protože se mnou to vážně není jednoduché. (úsměv)
Dřete teď v tréninku víc?
To ne. Nejsem nejmladší, už toho nezvládnu zase tolik natrénovat. Technika taková dřina není, spíš je mi někdy líto těch trenérů, že já negymnastka jsem strašné poleno ve všem, co se mám naučit. Takže spíš pro ně je to se mnou dřina, než pro mě. Já se skákáním bavím.
