Článek
Müller chtěl na ostrý olympijský limit (48,70 s) útočit už v sobotním rozběhu, ale zaostal za ním o čtyři desetiny.
„Tak jsem chtěl ve finále běžet hlavně pro vítězství a body do rankingu, ale když jsem viděl, že dobře fouká, tak jsem si hlídal rytmus. Ale tomuhle jsem nevěřil, vždyť je to o sekundu rychlejší, než v průměru běhám,“ spokojeně kroutil hlavou. A na této úrovni už se těžko stahuje každá desetina.
Sezonu přitom začal rozpačitě, na Zlaté tretře a Odložilově memoriálu běhal časy kolem 50 sekund. „Hlava mi nestíhala rytmus, nezvládal jsem kroky v mezeře a bál se překážek. Zlomilo se to na mistrovství Evropy v Římě, už čtvrtkou v mixové štafetě,“ popisoval.
Postupně se tak propadal světovým rankingem. Osmatřicáté místo ze čtyřicítky účastníků mu před víkendem plným národních šampionátů olympijskou jistotu rozhodně nedávalo. „Byl to stresový faktor. Spíš než ranking samotný limit, protože bez něj pojedou maximálně dva tři závodníci,“ odhadoval při rostoucí kvalitě své disciplíny.
A tak se do posledního závodu nominačního období opřel naplno. I když v cílové rovince měl svůj tradičně zarputilý výraz, stále běžel lehce. A soupeřům se vzdaloval, jako když Karsten Warholm utíká svým sokům.
Vítězslav Müller po finále čtvrtky překážek ve Zlíně.
„Do něj mám ještě hooooodně daleko. Ale aspoň trochu jsem se k němu přiblížil,“ pousmál se. „Hodně pomohla atmosféra, diváci mě hnali dopředu,“ děkoval zlínským tribunám.
A směle může vyhlížet už i dlouho nedostižný český rekord. Však Jiří Mužík běžel v semifinále mistrovství světa v Aténách před 27 lety čas o čtrnáct setin kvalitnější. „Neříkám úplně český rekord, ale bylo by super to ještě trochu stlačit,“ přeje si Müller.
