Článek
Po šampionátu v Mnichově jste si chtěla vzít půl roku na rozmyšlenou, nakonec jste konec ohlásila už den po posledním závodě v Curychu. Kdy jste se definitivně rozhodla?
Já tušila už před cestou do Mnichova, že se kruh uzavírá. A strašně jsem si přála, aby se uzavřel hezky. Indicií byla spousta, tělo si stěžuje nějakou dobu, nadávalo, že bych se k němu měla chovat líp. Což se ukázalo i v Curychu, kde mě zabolel kotník i achilovka, takže jsem si ten poslední závod úplně neužila a byla jsem naštvaná. Ale už při převzetí medaile v Mnichově jsem si myslela, že se rozpadnu. Také jsem si před cestou do Německa v hlavě promítala celý svůj atletický život.
Své největší úspěchy?
Právě, že ne. Spíš ty problémy, co jsme museli hlavně s (partnerem) Lukášem zvládnout. Zlomenina nohy, utržený loket… Byla jsem před Mnichovem hrozně nervózní, ale vzpomněla jsem si, jak jsem před Riem měla šest týdnů nechodící sádru a také to zvládla. Jenže teď už chci být máma. Klukům je devět a čtyři, mají tátu, který je přísný, ale potřebují i mámu, která je víc doma a pořád neodpočívá. A já pomalu zjišťuju, že mám větší radost, když je vidím, jak sportují, než když sportuju sama, trochu se to převrací.
Oštěp a medaile. Symbol Barbory Špotákové v uplynulých patnácti letech.
Co byl v sestřihu úspěchů pro vás nejsilnější moment?
Jednoznačně Peking. Ten finský komentář, pak Čtvrtá sestra… Věděla jsem, že tohle už nejde přebít. Letos mistrovství Evropy v Mnichově s dětmi bylo úplně jinak silné, ale tehdy v Pekingu jsem si uvědomila, co sport dokáže přenášet za emoce. Rok předtím mi Němky nepodaly ruku a tam mě povzbuzovaly, že to zvládnu, protože věděly, že jako jediná můžu Rusku porazit a tušily, že není čistá jako lilie… Peking mi lidé pořád připomínají, když někoho potkám.
Co vám běželo hlavou, když jste v Curychu odhodila poslední pokus své kariéry?
Byla jsem naštvaná. Jsem pořád stejná. Každý normální člověk by byl spokojený, že je v nejlepší šestce ve finále, zvlášť v mém věku. Ale já byla naštvaná jako vždycky. Už po pátém pokusu jsem hodila tretrou, než jsem zjistila, že ve finále mám ještě jeden. Ale to loučení na mě víc doléhalo na v Mnichově, kde jsem měla spoustu kamarádů. Díky nim jsem tam rázem byla o patnáct let mladší, v Curychu to byla nekonkrétní masa lidí. Vím, že kdybych chtěla ještě někde závodit, tak mě nic nezastaví, ale na téhle úrovni už to nebude. Je to úleva. Když se musíte sledovat, aby vás něco nepíchlo, už sportování není ta zábava…
Jste na sebe hrdá, co jste všechno dokázala? I přes zmíněné zdravotní trable…
Tyhle výrazy nepoužívám. Musela jsem překonat různé věci, drsných zážitků bylo dost, ale v tom je moje síla, že se nevzdávám a že jsem byla závodnice. A to pramení právě z těch nepříjemných zážitků, ne z vydlážděné cesty.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jaké budou první dny po kariéře, když už nebudete muset na trénink?
Děti chodí do školy, v Unhošti hrajou fotbal, sbírají kešky… Takže normální starosti. A k tomu spousta restů, pořád jsme něco odkládali, řešili jen ty nejnutnější věci kolem dětí, pak jsem starala o sebe a své tělo. To musím pořád, ale už ne tak intenzivně.
A ty dlouhodobější plány?
Chci se angažovat na Dukle, pomáhat s trenérstvím mladším a předávat zkušenosti, mám jich mnoho. Musíme to ještě probrat, ale teď si chci odpočinout. Nikdy jsem takhle unavená nebyla, už i nejbližší se o mě poslední závody báli, tahle struna byla hodně napnutá. Vydržela, ale teď chci mít chvíli klid.
