Článek
Řím (od našeho zpravodaje) – Svěřenec Jana Železného, který získal medaili na čtyřech velkých akcích v řadě, se i na evropském šampionátu může spolehnout na podporu své manželky a dvouleté dcery Emmy.
Limit jste překonal o 136 centimetrů, přitom po odhodu jste měl spíše rozpačitý výraz.
Dokonce jsem tam i zařval, protože jsem myslel, že to ani není 82 metrů. Ten hod se mi nepovedl úplně technicky, ale letěl za 83, tak v pohodě.
Mohl jste si v kvalifikaci dovolit házet s trochu menším úsilím?
Nemůžu kvalifikaci házet na padesát procent, i když bych samozřejmě chtěl. Spíš jsem se snažil rozbíhat volněji, protože jsem cítil, že nohy jsou perfektní, možná nejlepší ze všech závodů. Věděl jsem, že když neudělám zásadní chybu, tak to poletí.
Na Olympijském stadionu jste závodil po sedmi letech. Sedí vám sektor?
Je parádní. Rychlý povrch, kope, o to budeme ve středu rozlámanější. Ale musím se dát do kupy, ve finále to rozbalit a hodit ještě dál.
Pro oštěpaře byl asi příhodnější program, když jste měli po kvalifikaci den volna.
Právě, myslím, že to není úplně ideální krok, zvlášť v oštěpu, kde přece jen nějakou vzdálenost nabíháme. Samozřejmě se laikům může zdát vtipné, že si dáme dvacet metrů a jsme unaveni. Ale kdybychom měli den volna jako třeba výškaři, finále bude lepší.
Váš papírově největší soupeř Julian Weber z Německa musel absolvovat všechny tři pokusy, než hodil dokonce za 85 metrů. Může být znát každý kvalifikační pokus navíc?
Může a nemusí. To, že dneska házel špatně, ho může motivovat, aby to bylo ve středu lepší. Kdyby hodil prvním hodem devadesát, zítra z něj budou všichni hotoví, že to musí zopakovat, což by bylo těžké. Takhle to pro něj může být lepší.
Ale vám přijde ušetřená energie vhod.
Určitě. Já se dokonce ani nerozhazoval na vedlejším stadionu. Absolvoval jsem asi šest hodů kuličkou. Podle mě, kdyby soupeři viděli, jak jsem se nerozhazoval, řekli by, že jsem blázen. Říkají mi, že je mi třiatřicet a vůbec se nerozhazuju… Ale jestli jsem někdy ušetřil energii, tak dneska. Na druhou stranu tělo je takový záhadný úkaz a to, že jeden den funguje skvěle, nemusí tak být i druhý den, hlavně v technikách. Ale věřím, že to bude dobré.
Poprvé jste tu závodil v nových reprezentačních dresech s motivem oštěpů. Jak vás hřeje, že vaši disciplínu nosí na hrudi všichni čeští atleti?
Já myslím, že se fakt povedly. Moc se mi líbí a myslím, že mi i sluší. Historicky je oštěp pro českou atletiku důležitý a jsem rád, že ho teď všichni nosí, než kdybych tady někde nosil třeba laťku. (úsměv)
Manželka Lucia a dcera Emma, dvě nejvěrnější fanynky Jakuba Vadlejcha
Moc diváků na stadionu nebylo, ale manželku s dcerou jste na tribunách zahlédl?
Viděl jsem je, to je skvělý. Malá už je tvor. Ještě předloni v Mnichově to byl uzlíček, nevěděla, že je na stadionu. Teďka už říká: „Tati, do toho!“ To je nejvíc, ať mi nikdo neříká, že není…
Jako milovník kávy si vozíte kávovar na většinu akcí. Do Itálie by to asi bylo nošení dříví do lesa.
Nebral jsem ho, ale protože už se mi nevešel do tašky. Jak jsem vezl různé kuličky, už bych byl nad váhový limit. Zatím piju, co je tady, snažím se rozhlížet po okolí, kde jsou dobré kavárny. Jen je to složitější, protože nejbližší kavárnu máme docela daleko.
