Článek
Na tričkách měly obě dívky nápis „Táta, náš šampion navždy“ doplněný srdíčky, než si je zmáčely pod vodní sprchou, v rukou transparenty, které hrdě ukazovaly svému tatínkovi. „Já myslím, že se obě budou pohybovat v atletice, jsou obrovsky šikovné, tak třeba s nimi budu zase já jezdit po závodech,“ usmál se Helcelet.
Když dokončil se startovním číslem 8335 značící jeho desetibojařské maximum svůj trojboj disk-dálka-koule, přišel před hlavní tribunu, kde od organizátorů Memoriálu Ludvíka Daňka převzal deset lahviček destilátů na trochu jiný desetiboj a jehlici do kravaty ve tvaru kníru, který v posledních letech zdobí jeho tvář.
„Chtěli jsme to loučení udělat symbolicky, protože tady jsem v první třídě začínal. V roce 1998 jsem tu běžel ještě na škváře,“ vzpomínal Helcelet, který ještě v neděli zabojuje pro svůj klub o body při mistrovství republiky družstev v Táboře.
Tam se jeho aktivní pouť atletickými stadiony definitivně uzavře, ve 32 letech. „Skončila mi smlouva s mistrovstvím Evropy, na olympiádu jsem se nedostal. Ale zabalil bych to asi i tak. Už jsem neměl tolik prostoru trénovat a regenerovat. A v desetiboji je regenerace klíčová,“ líčí Helcelet.
Bude mu chybět desetibojařská parta i atmosféra. „A ta euforie,“ doplňuje. „Když dokončíte deset disciplín s nějakým dobrým výkonem, k tomu diváci… Na to budu rád vzpomínat. Když jsem viděl olympiádu v Paříži a ty plné tribuny, mrzelo mě, že jsem to nezažil,“ přiznává.
Adam Sebastian Helcelet se v Turnově loučil s kariérou.
Kariéru mu budou připomínat zejména stříbro z ME v Amsterdamu, bronz z halového mistrovství Evropy v Bělehradě i stejný kov ze šampionátu do 23 let v Tampere. Hezká sbírka, jenže Helcelet si v kariéře troufal na víc.
„Měl jsem od sebe mnohem větší očekávání. Odmalička jsem o sobě nepochyboval. Byl jsem na mistrovství světa osmý, v hale pátý, ale já pořád věřil, že budu medaile z mistrovství světa nebo olympiády vozit,“ vypráví. Několikrát ho ale zradilo zdraví.
„Málokdy jsem na tom byl zdravotně dobře. Často jsem to i v přípravě přepísknul, abych udělal práci, kterou jsem potřeboval, a pak už jsem to lepil. Potenciál jsem měl velký, ale neprodal jsem to,“ ohlíží se za svou kariérou, kterou začal v Turnově pod vedením Věry Šrámkové, pak přešel k trojnásobnému mistru světa Tomáši Dvořákovi, Josefu Karasovi, Rudolfu Černému a nakonec Jakubu Uhrovi.
„Máme hodně juniorských šampionů, kteří to pak nepředvedli v dospělosti. To nebyl můj případ, já medaile sbíral až v dospělosti, což myslím bylo správně. A kariéru hodnotím pozitivně. Sport mi dal obrovské množství vlastností, které využiju do života, hrozně mě naučil, dal mi manželku, rodinu, za to jsem obrovsky vděčný,“ říká.
Helcelet se plánuje dál v atletice pohybovat ať už prostřednictvím Kempů vítězů, které s manželkou pořádá, či soukromých tréninků. A pozorně bude sledovat i své možné nástupce, však minulý týden zazářil desetibojařským juniorským zlatem na mistrovství světa Tomas Järvinen.
Adam Sebastian Helcelet a dcery Evelin a Anastasie při atletickém loučení v Turnově.
Helcelet věří, že by mohl vybočit ze zmíněné řady vícebojařů, kteří na juniorské úspěchy mezi dospělými nenavázali. „On klidně může vozit medaile z největších soutěží. Trénuje ho Pepa (Karas), který se hodně naučil na nás, je opatrný, určitě ho nepřetrénuje,“ říká Helcelet.
„A Tomas má obrovský potenciál. Je vysoký, má dlouhé nohy a dnes jsou ti elitní kluci všichni velcí. A on jednou bude mezi nimi,“ je přesvědčen.
