Článek
Sedí na staré střídačce na vrhačské louce u atletického stadionu v Edenu, vypráví svůj příběh a najednou se zastaví. „To vám musím ukázat, nikdo mi to nevěří,“ usměje se a vytahuje mobil. Na něm ve tmě za svitu měsíce odhazuje kladivo a čas pořízení videa ukazuje krátce po druhé hodině v noci.
Jenže pojďme na začátek příběhu kladiváře, který po nocích kráčí za svým snem.
Když v roce 2013 pořádal Doněck mistrovství světa do 17 let, kde poprvé zazářil třeba pozdější hvězdný norský překážkář Karsten Warholm, jako domácí hvězdu si na tiskovou konferenci před šampionátem pozvali organizátoři právě Myslyvčuka.
Pochází ze západoukrajinského města Deljatyn. „Má asi 8000 obyvatel a tak polovina z nich si aspoň někdy kladivem hodila. Stejně jako já, bratr, sousedi,“ vypráví Myslyvčuk. Sám to dotáhl až k pátému místu na evropském šampionátu do 23 let, jenže na absolutní špičku mezi dospělými nestačil a v roce 2018 s profesionální atletikou skončil.
Co dál? „Musel jsem začít vydělávat. Moc chytrý jsem nebyl, tak jsem začal pracovat rukama,“ směje se. Na měsíc vyrazil do Brna, vrátil se, ale pak do Česka jezdil za prací čím dál častěji. „Pro cizince tu moc možností není, buď fabrika nebo stavby, já pracoval na stavbách,“ vypráví už velmi dobrou češtinou.
Volodymyr Myslyvčuk by už měl letos reprezentovat Česko.
Až v roce 2020 se rozhodl k radikálnímu kroku. „Sbalil jsem si malinký kufr a jel autobusem do Slaného. Bylo čtvrtého ledna, já měl letní boty a v kapse 75 korun na jízdenku do Prahy,“ vzpomíná na svůj nový životní začátek. Atletické vybavení nechal doma, nepočítal, že by si ještě někdy zaházel kladivem.
„Ale potkal jsem tu holku z Česka, začali jsme spolu žít,“ zmiňuje zlomový bod svého příběhu. Přišla svatba, narození dcery, společné bydlení v Kralupech nad Vltavou…
Jednoho dne před domem zastavila dodávka zásilkové služby s balíčkem. „Žena mi říkala, ať si ho jdu vyzvednout, že je pro mě. Já si říkal, co to může být,“ popisuje. V balíčku byla koule vážící 7,26 kg s řetězem a držadlem, tedy atletické kladivo.
„Manželka viděla, co jsem dělal na Ukrajině, tak mi chtěla udělat radost. Říkala, že když budu mít čas, můžu si házet. Kdyby to neudělala, tak si tu dnes spolu o atletice nepovídáme,“ usmívá se Myslyvčuk.
Naštěstí nebydlí uprostřed sídliště, ale na kopci nad městem, kde za domem je široké pole. A tak si začal pohazovat, na podzim roku 2020 už si zazávodil na pražských Vinohradech a začal se shánět po klubu, kde by mohl sportovat pravidelněji.
Volodymyr Myslyvčuk v kladivářském kruhu.
S pomocí manželky obepsal tři oddíly, ale bez reakce. „Já přitom nic nepotřeboval, koupil jsem si i činky, jen jsem chtěl mít kde házet,“ vysvětluje.
Až psaní na pražskou Duklu přineslo efekt. „Večer jsme napsali a hned ráno přišla odpověď od pana Šimiceho,“ děkuje již zesnulému tehdejšímu šéfovi atletického klubu. Ten propojil Myslyvčuka s Dušanem Králem, zkušeným kladivářským koučem, který před jedenácti lety dovedl k medaili z mistrovství světa Lukáše Melicha.
„Ohromilo mě, jak je neskutečně přemýšlivý. Myslel jsem, že o kladivu vím hodně, ale naučil jsem se od něj spoustu věcí, jak přinesl ukrajinskou kladivářskou školu,“ oceňuje Král, pod jehož vedením se Myslyvčuk každým rokem posouvá až na aktuální osobní rekord 76,56 m, což je splněný limit pro mistrovství Evropy.
Jenže plný atletický úvazek jako cizinec nemá, a tak dál chodí do práce a často trénuje po nocích, kladivo hledá v poli díky svítícímu provázku. „Tohle by žádný Čech nedělal,“ říká mu s uznáním Král. „Myslím, že ani jiný Ukrajinec,“ usmívá se Myslyvčuk. „Jenže jen motivace a talent nestačí. Ve sportu i životě je důležitá také disciplína,“ má jasno.
Na Ukrajině nebyl čtyři roky. Jeho rodné město ruská agrese zatím neponičila. „Díky armádě, v níž působí i můj bratr, je tam klid. Teď za mnou přijedou vlakem na návštěvu rodiče,“ vypráví. Doma už je v Česku, přes vízum a trvalý pobyt došel až k občanství.
Kladivář pražské Dukly Volodymyr Myslyvčuk.
Nyní by chtěl svou novou zemi i reprezentovat, k čemuž mu pomáhá Dukla, Český atletický svaz i Český olympijský výbor. Ale cesta je to dlouhá a trnitá. Až teď v pondělí přišlo ze Světové atletiky posvěcení spolu se žádostí o pas a o potvrzení občanství.
Myslyvčuk i Král věří, že za týden by mohly být všechny formality vyřízeny, právě včas směrem k mistrovství Evropy. A také k olympiádě, kam by se nyní díky žebříčkovému postavení kvalifikoval. „A tam bych chtěl bojovat třeba do osmého nebo šestého místa,“ neklade si malé cíle. „Vždycky chci zlato, ale to si nechám pro sebe,“ rozesměje se.
„Říkali jsme si, že teď bychom se chtěli dostat k 78 metrům a do dvou let atakovat český rekord,“ věří svému svěřenci Král. Však výkon Vladimíra Mašky 81,28 m vládne historickým tabulkám už čtvrtstoletí. To už by Myslyvčuk nemusel trénovat po nocích, po olympiádě má na Dukle přislíbený úvazek jako plnohodnotný atlet.
