Svěřit celý život jednomu člověku? Někteří si mysleli, že jsme trošku blázni, přiznává Vondrová

Tři týdny na Floridě, pak cesta na Bahamy. Zní to jako příjemný dovolenkový itinerář, jenže elita českých sprinterů vyráží příští pátek za oceán s jiným cílem než opálit se do plavek: vracet se domů s olympijskými místenkami.

„Doufám, že se vybojovat olympiádu povede, když už se tam vláčíme takovou dálku,“ říká s úsměvem Vondrová. Akci zaměřenou čistě na štafety zažila už před třemi lety v polském Chořově, kdy se ale ukázalo, že takhle bojovat s elitou nepůjde…

„Bylo to trochu podceněné, ani jeden z nás neměl v tu dobu ideální formu,“ vybavuje si. České smíšené kvarteto doběhlo předposlední v čase, o devět sekund horším, než s jakým vloni senzačně urvalo světový bronz v Budapešti. Proto teď nehodlají Češi nic podcenit.

A mít 24letou Vondrovou v plné formě je pro naděje českých štafet důležité. Sama se ostatně považuje za týmovou hráčku. „Však jsem začínala s fotbalem,“ připomíná bývalá hráčka Pardubic.

„Ve štafetě máte větší zodpovědnost a víc se vymáčknete, i když třeba nemáte takovou formu. A mix mě baví ještě víc, protože kluci tam přinesou určitou dynamiku,“ líčí.

Sama byla aktérkou dodnes vzpomínaného momentu. Ve smíšené štafetě v Minsku předběhla mužského soupeře v dobách, kdy to ještě pravidla umožňovala. „Já ani nevěděla, že předbíhám muže. Prostě jsem vzala kolík a klasicky běžela, co mi síly stačily. Ten kluk to asi trošku přepálil, nebo nenasadili úplně nejlepší kousky, ale bylo to příjemný,“ culí se.

České čtvrtkařky dosud na Světových štafetách nestartovaly, přitom nyní jde o jednu z nejnabitějších disciplín. A Vondrová nemá ani domácí výhry v konkurenci Terezy Petržilkové a Lurdes Glorie Manuel zdaleka zadarmo. „Ze začátku jsem z toho měla trošku nervy, protože se mě všichni snažili porovnávat, ale teď už je mi to trošku šumafuk. Naopak mi souboje s holkama jako vloni v Táboře pomáhají k lepším časům,“ popisuje.

Na Bahamách by kvarteto měla doplnit Barbora Malíková, která se od olympiády v Tokiu připravuje na americké univerzitě ve Virginii. A podobné nabídky měla během úspěšných juniorských let i Vondrová.

„Jenže já nerada dělám velké kroky. Od prváku jsem tady měla přítele, bydleli jsem spolu, pak si pořídili psa. Nic mě do Ameriky netáhlo,“ vysvětluje, proč dala přednost Pardubicím. Nejprve pod vedením letos zesnulého zkušeného kouče Jaroslava Jóna, kdy zvládala i náročné tréninkové dávky. Místo Afriky jezdila na soustředění do Ústí nad Orlicí a stačilo jí to.

„Já byla dříč. Užívala jsem si, že trpím, a on si užíval, že má konečně někoho, komu může nakládat to, co si vždycky do plánu napsal,“ popisuje spolupráci s Jónem, jehož díky jeho péči i mimo stadion označovala za svého náhradního pardubického tátu.

Postupně se ale rozhodla pro změnu. Nereflektovala nabídky některých zkušených koučů, ale domluvila se, že ji povede Jan Volejník. Její přítel, ani ne o rok starší. „Asi mi to nikdo neřekl na plnou hubu, ale samozřejmě jsem viděla ty pohledy. Někteří si asi mysleli, že jsme tak trošku blázni,“ připouští.

Samozřejmě ani ona si nebyla jistá, jak zvládnou oddělit atletický a osobní život. „Trochu jsem se toho bála, jsem dost temperamentní a umím si dupnout, ale povedlo se nám to. Ale víc jsem se bála někomu svěřit vlastně celý svůj život,“ vypráví Vondrová.

„I když Honza je v atletice od začátku se mnou, chodil se mnou na sportovní gympl a trénoval u pana Jóna. Ale je mu pětadvacet a je asi takový český trend, že trenéři už jsou starší, musí mít deset let zkušeností… A my tak jako přišli, že tady mě bude trénovat,“ popisuje krok, který navenek mohl působit jako risk.

Ale zatím se se jednoznačně vyplácí. Volejník nabírá zkušenosti na školeních od těch nejúspěšnějších trenérů, přináší do tréninku i nejnovější vědecké poznatky.

„Možná si teď někteří ťukají na hlavu, jak to děláme, ale dokud si běhám osobáky, je mi to jedno. Navíc Honza je takový, že absolutně neřeší ostatní a nic ho nerozhodí, já se to trošku naučila od něj,“ přiznává Vondrová, která si osobní maximum na čtvrtce posouvá každým rokem a už prolomila hranici 51 sekund.

V Mixzóně mluví i o tom, kdy u ní obzvlášť platí, že co na srdci, to na jazyku, o svém pohledu na plány nové reprezentační trenérky sprintů Zuzany Hejnové či třeba o Princezně se zlatou hvězdou na čele.