Studovala Železného pokusy, pak hodila nejdál na světě. Zranění je historie, hřálo Špotákovou

Plán jsem měla 65 metrů, a když se povedlo 66,87, už bylo hodně těžké závodit dál. Je pravda, že takhle jsem na mistrovství republiky nikdy neladila. Jsem zpátky, už si můžu hrát s technikou, nepřemýšlím o noze, kotníky mi vůbec nezmizely. Asi i ten odpočinek mi prospěl, potvrdilo se, že vždycky je něco špatného i pro něco dobré.

Dlouho jsem to nezažila, jak oštěp opustí ruku, je ta energie cítit. Bylo to vlastně relativně jednoduché, hrozně dobrý pocit, jako zamlada.

Cítím se fyzicky dobře, noze věřím zase na sto procent, tak se samozřejmě se mnou počítat musí. Evidentně jsem připravená dobře, zranění je historie, už od Odložilova memoriálu, kdy jsem se druhý den probudila a o noze vůbec nevěděla. Dík patří doktoru Sinkulemu z nemocnice Na Františku, který respektoval, že jsem nechtěla nohu operovat, protože jsem věřila, že musí srůst sama. To bylo asi nejtěžší rozhodnutí.

To jo. Předtím ještě jedna tyčkařka, které tekla krev z nosu, bylo to nepříjemné. Ale jinak byla v sektoru dobrá atmosféra, mistrovství republiky má něco do sebe. S Jarmilou Jurkovičovou jsme dlouholeté kolegyně vlastně už od juniorského mistrovství světa 2000, kde vyhrála.

Já myslím, že viděly rezervy, jaké jsem měla v Římě, kdy jsem házela v podstatě z chůze. Ony asi tušily, nejsou hloupé. (úsměv)

V týdnu jsem házela z plného rozběhu, moc mi to nelítalo, ale byla to dobrá zkouška. Navíc jak Honzovi Železnému teď bylo padesát, sledovala jsem jeho hody, možná to bylo i tím.

Když jsem tu vynechávala třetí pokus, říkala jsem paní rozhodčí, že už jsem stará a unavená, tak si musím jeden hod odpočinout. (úsměv)