Článek
Jak těžká byla cesta za stříbrem?
Já věděla, že jsem dobře připravená. Nešla jsem úplně takticky dobře, mohla jsem víc pošetřit síly, ale trenér mi dal pokyny, že když se budu cítit dobře, mám to zkusit. Litovala bych, kdybych se vezla a pak by to dopadlo jinak. Konec mě trochu mrzí, ale těmi nástupy mi síly pak ke konci trochu chyběly. Ale víc jsem udělat neuměla.
Po posunutí startu jste šly i s muži. Ovlivnilo to závod?
Na začátku jsem měla akorát trochu strach, jak jsem se cítila dobře, abych to s nimi úplně nenapálila. Ale konec byl docela příjemný, jak nás docházeli, tak jsem se chvilku i vyvezla s s Christophem Linkem. Jen tam byl trochu zmatek, na obrátce jsem se snažila lehce zmapovat, jak na tom jsem, a to se vůbec nedalo. A atmosféra byla neskutečná, to jsem nezažila. Po celé trati byli fanoušci, pořád někdo řval. Slyšela jsem taťku, ještě i pár českých hlasů, ale opravdu to byl neskutečný řev.
Překvapila vás vítězná Španělka Pérezová, když se přes vás přehnala?
Letos v Číně za mnou byla jen malý kousek a já tam skoro umřela, aby mě nepředešla. Věděla jsem, že je dost silná. Myslím si, že má malinko problém s technikou, takže jsem věděla, že když půjde se mnou, třeba se bude snažit víc jít čistě. Trochu mě překvapilo, že jsme utavili Italku Palmisanovou. To byl velký cíl. Snažila jsem se bojovat o zlato, ale to už nešlo.
Jaký byl první pocit v cíli?
Skvělý. Nejsem smutná, jsem spokojená a šťastná. Je to velká odměna.
Váš trenér Ivo Piták říkal, že máte letos nejlépe nastavenou hlavu.
Doufám, že jo. Já se na závod fakt těšila, samozřejmě jsem trochu nervózní byla, ale nejvíc sama před sebou, bála jsem se, že sebe sama zklamu. Věděla jsem, že trenér a přítel mi věří, rodina fandí, že se na to všichni moc těší a chtěla jsem jim udělat radost. A to považují za takové své poslání dělat chůzí trochu radost, ukázat třeba i českým fanouškům, že to není okrajová disciplína a je docela hezké na ni koukat. Kolikrát, když jsme na soustředění, tak za mnou někdo přijde a řekne, že je to fajn podívaná. Tak jsem ráda, že se na to lidi budou dívat třeba trochu jinak.
Před čtyřmi lety v Curychu jste v cíli byla hodně vyčerpaná, teď pár minut po závodě nevypadáte tak zničená.
Protože jsem fakt byla dobře připravená. Jak jsem tady seděla, kdyby na mě trenér nemluvil, tak usnu. Cítila jsem, že tělo ví, že přijde výkon a šetřilo všechny síly. I mě překvapuje, jak jsem na tom dobře, ani mi není vnitřně špatně. V Číně mi teď bylo špatně, nemohla jsem dlouho jíst, ani pít. Jestli teď půjdu na dopingovou zkoušku, tak nevím. Byla jsem před závodem, jak jsme čekali, tak padesátkrát čůrat. Jsem se tím bavila, objevila jsem svou kadibudku. (směje se) Jestli půjdu, bude to na dlouho, ale teď už je mi to jedno.
Jistě jste ráda, že jste s trenérem rychle zavrhli myšlenky na to, že byste tu absolvovala padesátikilometrovou trať.
Já věděla od začátku, že ji nepůjdu. Dvacka se mi líbí, přijde mi lepší, rychlejší. Neříkám do budoucna, že padesátku nikdy nepůjdu. Ale pro mě to zůstane mužská disciplína. Henriquesovou (zlatou Portugalku) obdivuju, ale ona je starší než já, tak se tam neženu.
Kdyby posloupnost pokračovala, po bronzu z Curychu a stříbru z Berlína, za čtyři roky máte evropské zlato.
Doufám. Ale dlouhodobě je můj velký cíl Tokio. Přála bych si zůstat zdravá, natrénovat, jet tam a uspět. Samozřejmě neumím říct, co bude za dva roky, ale když mi bude přáno a zůstanu zdravá, tak se na to moc těším.
Jaké budou oslavy?
Dneska na stadiónu, půjdu se podívat na štafetu 4x400 metrů a další disciplíny. Včera kluci předvedli český rekord, tak věřím, že ho ještě zlepší. Půjdeme asi na nějaké dobré jídlo s přítelem a s rodinou to oslavíme ještě nevím jak. Nic velkého neplánujeme, ale těším se moc, až všem poděkuju.
