Článek
Řím (od našeho zpravodaje) ‑ Jako každý trenér má rád, když jeho svěřenec dává atletice maximum. A nejen na tréninku. Vadlejch tuto dispozici splňuje dokonale a to je pro Železného základní předpoklad, aby společnou cestu mohli dovést třeba až k vysněnému olympijskému zlatu.
V Římě se Vadlejch ocitl v pozici muže, na němž je, aby zachraňoval medailovou bilanci české výpravy. A není to poprvé na velké akci. Jaké to je na psychiku?
Pro Kubu je to těžké, nezávidím mu, když se říká: Jednu medaili díky tobě uděláme. Vnímá to, ale naučil se s tím tlakem pracovat. Byl bych rád, kdybychom měli třeba čtyři kandidáty na medaile, z nichž jeden nebo dva vždycky vypadnou. Tak to bylo dřív, sedm lidí mohlo medaili udělat a získali ji čtyři. Není to sranda. Je třeba, aby mladí u atletiky zůstali, v oštěpu je to kolikrát nic, nic a najednou hodíte. Kuba má somatotyp a je pracovitý. Pak máte holku, jeden z největších talentů, co jsem kdy viděl. Ale byla líná jako veš a z takové nic nebude.
Vadlejch má sezonu nastavenou tak, že prioritou je pro něj olympiáda.
Já bych třeba Evropu i olympiádu házet nemohl, byl bych rozbitý a nedal se dohromady. Ale Kuba je jiný. On má výhodu, že i když nemá den, hodí solidní výkon. Já jsem buď hodil hrozně daleko, nebo jsem měl úplně špatný den. Ale samozřejmě musí zůstat zdravý. Olympiádě obětuje strašně moc závodů a pak se rozhodne během jedné hodiny, kde budou chtít zlato Weber, Čopra, Pákistánec…
Vadlejch letos omezil počet závodů, aby byl nažhaven na Paříž. Dobrý krok?
Jasně. On si to vybírá, já svěřencům můžu jen doporučit, kolik mají jít závodů, nic jim nenařizuju. Vrhy jsou takové, že si můžete něco udělat a za měsíc už se nedáte dohromady. A na olympiádě je třeba si moct říct, ať jste desátý, nebo patnáctý, že jste úspěchu dal všechno a neudělal chybu.
To, že je poslední roky zdravý celou přípravu, označuje za základ stability výkonů.
Přesně tak. On je statistik. Ví, že v únoru 2022 skočil na tréninku trojskokem 10,20. Já mu říkám: „Ty vole, to neřeš“, ale on si na tom zakládá. I v tom je vidět, jak atletiku prožívá. I když vloni po mistrovství světa nebyl tak spokojený, podle mě to zvládl dobře. Říkal jsem mu, že to byl jeden z jeho nejlepších závodů. Nebyl to jeho den, ale udělal dobrý hod. A to byl důležitý závod pro hlavu.
Jakub Vadlejch, vítěz oštěpařského finále ME v Římě.
Říkáte, že jen doporučujete. Vadlejch na vaše rady dává?
Myslím, že na mě dá, vždycky jsme se domluvili. Rozdíl mezi ním a ostatními je v tom, že je totální profesionál. Fakt totální, větší, než jsem byl já. On měl obrovský talent, v osmnácti hodil daleko. Pak selhával, někteří se mu pošklebovali. Ale měl to v sobě a dřinou se propracoval dál. Dává tomu sto procent, a proto je tak dobrý. I když sleduju zahraniční závodníky, nikdy nebudou takoví, protože si neřeknou, že teď budu dobrý a udělám pro to všechno. Takže já Kubovi doporučím, v 95 procentech mě poslechne a to stačí.
Profesionalita v případě Vadlejcha ale nejsou jen hodiny strávené na trénincích.
Je to všechno, ranní rozcvičení, jídlo… Kdyby takhle extrémně profesionálně trénovali všichni, medailí budeme mít daleko víc. Ale oni si to řeknou většinou mezi kámošema, až když skončí kariéru: „Já byl blb, že jsem tomu nedal tolik.“ Přitom zjistíte, že to byla nejlepší práce, co máte. Dostáváte peníze za to, co vás baví. Pak skončíte, máte třeba líp placenou práci, ale nebaví vás. A ta doba už je pryč, házet s veterány mi moc smysl nedává.
Může se Vadlejch ve 33 letech ještě zlepšovat i v tréninku?
V určitých parametrech se zlepšit dokáže, ale už to moc nejde. Je třeba udržet balanc. Už teď je strašně silný, kdyby ještě zesílil, mohlo by to být na úkor skočnosti. Přál bych si, aby mu ještě jeden hod v životě strašně uletěl, aby byl mimořádné dlouhý. Ideálně na olympiádě.
