Článek
Mezi jednotlivými bloky soutěží se proháněl po oválu na ještěrce, převážel doskočiště a další rozměrná zařízení. „Starám se o infrastrukturu a materiál, jsem zodpovědný za to, aby nářadí a vybavení bylo podle pravidel. A když se něco stane, většina lidí přijde za mnou,“ popisuje Květ.
Dovolená nejdřív za rok
Během šampionátu vstával v půl šesté ráno a končil v půl druhé v noci. „Dovolená? Letos vůbec. Za týden tady máme dva a půl tisíce dětí na mistrovství Švýcarska, pak už je Weltklasse,“ vypočítává.
Z Československa odešel po okupaci v roce 1969. „Neuměl jsem ani slovo německy, jen trošku rusky. Ale jsem vyučený malíř pokojů, práci jsem našel hned, dodělal si vzdělání na diplomovaného malířského mistra,“ vzpomíná.
Jenže ho to táhlo k atletice. „Pořád jí žiju, je to můj koníček. Začal jsem sem chodit na stadión, kde jsme trénovali, a pak mě vzali do místní organizace,“ říká Květ, jenž je pravidelným konzultantem i na ostravské Zlaté tretře.
Zvládli i vichr
Už 44 let se podílí na organizaci slavného mítinku Weltklasse, ale vícedenní šampionát? To byla pro Květa i další curyšské pořadatele novinka. „Na mítinku jsme dvacet let stejná skupina, tady je spousta nových lidí, což mi trošku ztěžuje práci, protože jim člověk musí všechno vysvětlovat,“ popisuje Květ.
Zatěžkávací zkouškou prošli pořadatelé hlavně ve středu, kdy se nad Curychem přehnala vichřice. Odkládaly se soutěže, odklízely všechny věci, které by mohly ohrozit bezpečnost diváků. „Hlásili nám, že přijde hrozný vítr a bouřky, ale měli jsme štěstí, že to neprošlo úplně nad stadiónem. Pak můžou lítat i doskočiště, to jsme taky zažili,“ přiznává.
Když měl čas sledovat závody, své srdce dělil napůl. „Když běžela Kambudjiová stovku, přál jsem jí, ve finále oštěpu zase Veselému. Ale já fandím každému, kdo je dobrý,“ dodává Květ.
