Článek
Jak těžký byl opětovný návrat do tréninku?
Šlo to docela dobře. Můj trénink je teď samozřejmě součinností mnoha lidí, od babiček po (partnera) Lukáše. Obě babičky jsou hlídací, když jsem byla v Jablonci, vozil kočárek i můj táta, takže z toho pohledu to máme podchycené. Malý je hodný, ale zatím to ani nehrotím na maximum. Pořád kojím, tak je trénink náročnější, nemůžu se vydat na maximum. Ale cítím se dobře a věřím, že to bude zase dobrý.
V prosinci vás čeká soustředění na Kanárských ostrovech, to bude náročnější na skloubení s rodinou.
Pojede se mnou Lukáš i obě děti. Náročnější to asi bude, ale před Vánocemi není třeba do toho šlapat naplno. Mistrovství světa je později, není kam spěchat. Pořád je dost brzo, malému jsou čtyři měsíce, nemůžu bláznit. Trénuju každý den, ale není to úplně plnohodnotný trénink. A asi ani už nebude. Připadám si, jako když jsem kdysi studovala denně na vysoké škole a do toho trénovala. Vlastně se těmi tréninkovými dávkami vracím do juniorských let. Už nejsem na vrcholu tréninkové zátěže.
Teď už budete spíš těžit ze svých zkušeností?
Kvanta už natrénovat nemůžu. I zdraví se občas ozve, nejsem stěžovací typ, ale logicky po tolika letech každodenní námahy občas trpím…
Je návrat po narození druhého potomka jiný než po prvním?
Je, ale na druhou stranu už v tom umím chodit. Trénovala jsem sama, pak s Rudou (Černým) a v poslední době jsem zjistila, že už do toho nemusím tak šlapat. Přeřadila jsem výhybku, už před dvěma lety, kdy jsem si před Riem zlomila nohu. Vím, že to pořád nejde lámat přes hranu. Mám stoprocentní podporu od rodiny, to je základ. Kdyby mi partner každé ráno říkal, ať se na atletiku vybodnu, tak bych ji nemohla dělat. Věřím, že to není jen prodlužování kariéry, ale mohla bych něčeho dosáhnout.
Zvažovala jste, že byste si ještě letos na konci sezony zaházela na nějakém závodu.
Teď už bych závod zvládla, ale nešlo to. Nevyšlo to. Chyběl mi měsíc a půl oproti tomu, když se narodil Janek… Ale nemrzí mě to, jsem v pohodě, klidnější. Nebudu to hrotit.
I proto, že vzhlížíte hlavně k olympiádě v Tokiu, takže příští sezona pro vás nebude tak zásadní?
Já věřím, že mě atletika zase pohltí, ale zatím to tak není. Bude to těžké, mám i u nás velkou soupeřku a hrozně nerada prohrávám, což mě požene. Díky té vlastnosti jsem se vyhrabala tam, kde jsem. Soutěživost ve mně pořád je.
Kdysi jste říkala, že byste konkurentku ve skupině nechtěla. Teď vám v Nikole Ogrodníkové vyrostla zdatná soupeřka.
Nechtěla, nevěřím, že to může pořádně fungovat. Ale my jsme obě jiné. Já jsem ráda, když někam vypadnu, často trénuju i sama, ona je pořád na soustředění. I teď jsem koukala na kalendář Dukly, kde je vyfocená s kočkou, já mám ráda psy, jsme prostě jiné. (úsměv) Asi se ani tolik potkávat nebudeme, náročnější to bude pro trenéra. Ale Nikola spolupracuje s Víťou Veselým, já si trénink zase dost řídím sama a Ruda mě spíš tak jako směřuje.
