Článek
Kde jste ztratila těch jedenáct bodů, které vám mohly vynést zlato?
V oštěpu. Po prvním dnu jsem si na první místo moc nevěřila, letos mi nešla dálka, skočila jsem nejvíc šest metrů, tady mi vyšla úžasně. To byly body navíc, ale od oštěpu jsem čekala víc.
Cíl v podobě zdolání šestitisícové hranice a tím i limitu pro Tegu jste si ale splnila.
Na limit jsem si věřila už poslední závody v Götzisu a v Kladně, kde mi ale dost věcí nevyšlo. Teď jsem po dálce věděla, že 6000 udělám, i kdyby to nebyla medaile. Nakonec vyšlo obojí.
Nemrzí vás, že ani takový výborný výkon nestačil na zlato?
Věděla jsem, že Grit na tom bude dobře, i když letos žádný víceboj neabsolvovala. Nevěděla jsem, jak na tom je, ale součty osobáku měla hodně dobré. Takže mě to ani nepřekvapilo.
Na osmistovce jste Sadeikovou potřebovala porazit o necelých sedm vteřin, věděla jste, jak daleko za vámi se drží?
Vůbec. Na tabuli jsem se nestíhala dívat, trenér byl dvě stě metrů před cílem, kde na mě vždycky zakřičí a mně to pomůže a zaberu, ale teď jsem ho v tom řevu neslyšela. Věděla jsem, že Sadeiková má běženo 2:18 v hale, ale chtěla jsem to zkusit. Česká hymna mě lákala, to byla velká motivace. Tak snad někdy příště jí uslyším.
Česká sedmibojařka Kateřina Cachová vybojovala v Ostravě stříbro.foto: ČTK/Petr Sznapka
Jak vás hnala vpřed domácí divácká kulisa? Před závodem jste mluvila o nervozitě.
Lidi jsem samozřejmě vnímala, ale v posledních metrech mi prostě došlo. Ta nervozita zmizela už po kouli. I na neděli jsem spala dobře, i když se mi hlavou honila spousta čísel. Naštěstí jsme začínaly až v půl druhé, tak i když jsem se budila, bylo dost času dospat.
Nakopne vás tenhle výsledek do další kariéry?
Snad jo. Už v roce 2008 jsem věřila, že mám na těch 6000, ale pak mě zbrzdilo zranění a další… Až vloni v Barceloně přišla první seniorská akce, teď jsem ráda, že pojedu na další.
Skloubíte to i s Universiádou? Pak by to v Tegu byl váš pátý sedmiboj sezóny…
Počítám i s ní. U desetibojů by to byl asi problém, ale sedmiboj se dá jít klidně i po týdnu, i když je to náročné.
Berete to stříbro i jako satisfakci po všech těch zdravotních problémech?
Poslední rok už jsem mohla trénovat líp, jen měsíc před šampionátem jsem měla problémy se stehnem, tak jsem překážky musela jít na druhou nohu. Stehno mě tady ale vůbec netrápilo.
V českých tabulkách už jsou před vámi jen rekordmanky Lajbnerová s Klučinovou.
To jsem ani nevěděla. Ale pořád mi na ně chybí skoro 150 bodů, to je dost.
Máte v hlavě hranici, kterou byste jednou chtěla pokořit?
Chtěla bych jednou udělat 6500 bodů. Ale to asi až za pár let. (úsměv)
Co teď nejvíc potřebujete, abyste se jí přiblížila?
Potřebuju stabilizovat všechny disciplíny. Koule mi teď uletěla, kdoví, co bude příští závody… Potřebuju zlepšit výšku, na tréninku to vypadá hezky, ale v závodě to ještě nejde. A překážky by byly lepší, kdybych běžela na svou nohu.
Nějakou odměnu za medaili máte slíbenou?
Já měla spíš vnitřní motivaci – hymnu, stupně, fanoušky… To je pro mě víc, když se lidi smějí a mají radost, než když dostanu nějaké hmotné věci.
